sobota 10. června 2017

Včelí ubrousky

Ti z vás, kdo znají blog Zuzky Bagme, určitě zaznamenali její krásné voskované ubrousky. Pokukovala jsem po nich delší dobu a hlavně si představovala, jak bych je využila. Největšími favority byly v mých představách voskovaný ubrousek, do kterého bych zabalila máslo  a do druhého sýr. A pak taky třeba svačinu a určitě bych si vyrobila kulatý na zakrytí misky, ve které se "dělá" těsto na palačinky... 

Aktuální stav je takový, že máme dva voskované ubrousky, ve kterých si hoví zmiňované máslo a sýr. A my si libujeme :-)  Igelit nás totiž na obou výrobcích štval (tedy hlavně mě :-)). V troubě mám připravený plech, struhadlo a pečící papír na výrobu dalších ubrousků. Tak doufám, že příští týden se k  jejich výrobě dostanu. 

A proč povoskované ubrousky? Třeba proto, že jsou hezké, příjemně voní,ale jídlo z nich nenačichá a neosychá, jsou opakovaně použitelné, nahrazují při skladování igelit, nepropouští tekutiny, a hlavně mám dobrý pocit, že jsem opět našla cestičku, jak  postupně nahradit další plasty v naší domácnosti viz vize balené svačiny :-)

A tady je pár fotek z výroby (omlouvám se za kvalitu, byly focené pozdě v noci):

Na výrobu voskovaných ubrousků jsem si připravila látkový ubrousek začištěný entlovacími nůžkami, který jsem připravila na plech s pečícím papírem. 

Posypáno včelím voskem - zkasírovala jsem tímto způsobem zbytky vánočních svíček z pravého včelího vosku. 


A tady je již rozpuštěný a rozetřený vosk v látce. První ubrousek jsem navoskovala tak moc, že nešel použít. Tento mi přijde poměrně dobrý - tedy až na pravý spodní roh, ten by chtěl víc, příště :-)  Mám plynovou troubu, ubrousek jsem v ní nechala cca. 90 sekund. Poté jsem ho vyndala a vosk rozetřela a následně nechala zaschnout. 


Máslo připravené na zabalení. 

A tady jsou už finální balíčky. Ubrousek se nepere, pouze se vlhkým hadříkem otírá. 

Voskování zdar!

neděle 4. června 2017

Dočkala se!

Na modelce v akci - vlevo při mytí nádobí, vpravo "v poklusu" :-)
Konečně se Myška dočkala toho, že nosí kousek oblečení, který jsem jí šila já :-) Samozřejmě jsem měla plány, jak budu na ni šít, jenže realita byla jaksi jiná. Nicméně jak už to u mě bývá zvykem, nastala situace, kdy jsem prostě narychlo potřebovala pro Myšku ušít legínky k šatičkám. Myška totiž začala nosit šaty (nejraději má červené s "hopou" - rozumějte se zajícem) a to i ven a na hřiště. Jenže v šatičkách to na "žm" (což je Myščin výraz pro skluzavku) jaksi neklouže, nehledě na to, že bych nerada, aby si spálila nožičky. 

Dala jsem Myšce na výběr ze dvou látek - zvítězily berušky. A já pak sedla ke stroji a overlocku a během jejího odpoledního spaní byly na světě legínky. Střih jsem si vytáhla z jedněch, které Myška dostala předloni k Vánocům. Malá měla radost a od té doby je nosí, taky už podle toho vypadají a čeká je pračka :-)

Vychytávky pro příště: dát do pasu užší gumu a ušít menší velikost - tato je ideální "na plenku", bez ní na Myšce v zadních partiích plandají. Myška začíná hezky chodit na nočník, takže je budeme potřebovat hooodně brzy :-)

Čas zpracování: 1 hodina 15 minut

Použitý materiál: úplet

Velikost: 86

Celkový pohled


Z dnešní procházky - po třech dnech nošení :-)

Přeji vám hezké zatím se prodlužující dny :-)
A také chci moc poděkovat za vaše milé maily k předchozímu příspěvku. Myška už je zcela zdravá a mamka je na tom lépe. Čeká ji však dlouhá rekonvalescence. 

pátek 19. května 2017

Tento způsob jara


zdá se mi poněkud nešťastným. 

Měla jsem v plánu napsat příspěvek o tom, jak se mi podařilo zvládnout svoje postní předsevzetí, doufala jsem, že došiji a dám na blog některé věci, které mám na stole nastříhané, chtěla jsem sdílet pocity z jednoho článku, který mě zaujal. 

Jenže... od minulého příspěvku (tedy od konce dubna) se nějak nemůžeme vymotat z nemocí. Nejprve jsme si s Myškou a mužem předali střevní virózu. Pak nastal klid před bouří v podobě dvou dnů oddechu. A pak Myška dostala teploty, které se vyšvihly až do astronomických čtyřicítkových výšin. Verdikt - zánět ledvin. Taky co čekat, při CRP dvacetkrát vyšším než je norma.  Myška je však laškovnice - střihla si další čtyřicítku čtvrtý den od zahájení léčby antibiotiky. Okamžitě jsme jeli na pohotovost, měli jsme sbaleno do nemocnice. Při odjezdu mělo dítě  teplotu 38,5, v ordinaci 37,2! Byla jsem za hysterickou matku. Ve zprávě máme, že:"dítě bylo negativistické, brebentilo... maminka zjistila vysokou teplotu a shledala kašel". Hm, tak kašel si Myška ulovila slušný, ale to je snad už poslední úlovek této jarní sezóny!

A aby toho nebylo málo, mamku odvezla záchranka. Vypadalo to nevinně. Bohužel, to  nevinné není. Mamka byla od soboty do včerejška v umělém spánku. Teď už je vzhůru a my věříme, že její uzdravení je na dobré cestě. Člověk má ten fokus najednou jinak nastavený. 

Od včerejška konečně vnímám a cítím, že bude dobře! Posledních deset dnů mi dalo zabrat jak už dlouho nic. Celou situaci komplikovalo a stále ještě trochu komplikuje moje nevyspání - noci teď jsou náročné, byť lepší než před týdnem.. Aspoň že už to venku vypadá trochu lépe - vlastně  jsme skočili rovnou do léta :-) A hlavně díky Bohu, že na to nejsem sama!

Tak snad už budu příště psát o tom, jak jsem došila ty moje nastříhané resty.... :-)

neděle 30. dubna 2017

Postel hospoda kostel


je název knihy - rozhovoru s polským knězem Zbignniewem Czendlikem. Když jsem plakát upozorňující na tuto knihu zahlédla v MHD, tak mě zaujal název. O několik měsíců si ji přečetl můj muž a následně já. A mohu ji vřele doporučit. Myslím, že osobnost Zbigniewa Czendlika je natolik zajímavá, že může zaujmout široké spektrum lidí.

Pro mě bylo objevné uvědomění si rozdílu postavení polských kněží oproti našim. Zbigniew Czendlik byl na začátku své kněžské cesty poslán do ČR, kde ho čekal šok. Přece jen přechod z katolického Polska do ateistických Čech  nebyl úplně jednoduchý. V Polsku byl váženým občanem, který měl na starosti jednu farnost, faru s několika placenými zaměstnanci. V Čechách ho čekal kolega, který se chystal na důchod, farnost která netušila, že jejich stávající kněz půjde do penze a kostel, který rozhodně nebyl naplněn. 


 Celkově jsem ráda, že jsem se z knihy dozvěděla víc o Polácích, jejich zvycích, naturelu. Z našich sousedů o nich vím nejméně, abych byla přesná nevím téměř nic, co by mi tuto zemi víc přiblížilo. Jasně, pamatuji si základní informace ze zeměpisu, ale to je myslím pro to, aby si člověk řekl, že o nějaké zemi něco ví, jaksi málo.

Co se mi však na celé knize líbilo nejvíc, byla otevřenost hlavního protagonisty a jeho nekonvenčnost.  Oceňuji jeho snahu nevyhýbat se tématům, která jsou nejenom církevně i společensky ožehavá např. restituce, celibát a jeho dodržování, hospodaření s církevním majetkem, přiblížení církve současnému světu.  Zároveň se mi bylo příjemné, jak s respektem hovořil o jiných církvích  a církevním dialogu. V neposlední řadě však po celou dobu rozhovoru působil jako člověk "z masa a kostí", který má své přednosti ale i nešvary. Musím říct, že během čtení knihy se naplnila přímá úměra - čím déle jsem ji četla, tím více se mi líbila. A těším se, že se po chvilkách kouknu na některé díly pořadu Uchem jehly, které Zbigniew Czendlik moderuje na střídačuku s  farářem ČCE Pavlem Klineckým. 

úterý 18. dubna 2017

Gigi


Některé dítě ho vyžaduje, jiné ho má jen na spaní, další ho nechce vůbec. Řeč je o dudlíku. Nedávno byl na jednom serveru deníček na téma dudlík (něco ve smyslu - fuj ošklivé slovo). K deníčku se strhla ohromná diskuse zahrnující dva tábory (jak už tak bývá) - odpůrce a příznivce (či neutrály).  Přemýšlela jsem do jaké skupiny bych se zařadila. Následně jsem došla k závěru, že vlastně nevím. Ano, ideální je, když dítě dudlík nemá a zároveň neobjeví, že má paleček, který dudlík plně nahradí. Z druhé strany si nemyslím, že dudlík je až takové zlo, které dítě poškozuje. Asi jako ve všem je potřeba ho používat s mírou. 

Když jsme si Myšku poprvé chovali tak měla v pusince dudlík. Takovou tu kytičku, kterou měla většina z nás taky. Při poslední návštěvě Myšky už neměla v pusince dudlík, ale paleček, který usilovně sála, zejména v situacích kdy nebyla v pohodě. První dny u nás měla paleček v pusince téměř nonstop, její hlasité sání znamenalo, že má hlad, což jsme zpočátku nechápali, čekali jsem totiž, že bude plakat... Postupně se situace zlepšovala, Myška objevovala, že když si zapláče či jinak vyjádří nespokojenost, tak na ni reagujeme, přesto paleček byl pořád "in" a  dudlík  naprosto "out". V té době jsme si vyslechli celkem dost rad a hlavně prognóz o tom, jak se palečku nebude moci zbavit, půjde s ním do školy, bude ho mít zdeformovaný atd. Na internetu jsem dokonce našla příběh paní, která cucala ve spaní palec svému manželovi. 

Měli jsme štěstí. Myška cca. v půl roce vzala dudlík na milost, paleček používala pouze ve chvílích, které pro ní byly náročné, později už vůbec. Do roka měla dudlík v pusince často, následovalo období kdy byla téměř bez dudlíku. No, a teď je opět na dudlíkové vlně - dudlíku říká gigi. A chce ho  na spaní, do auta, při dlouhém čekání, když si na něj vzpomene tak se v ní gigistka také ozve. Hodně jsme s mužem řešili, zda jí ho "dopřát" nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli, že za určitých podmínek ano např. ven ho nenosí (před odchodem ukládá gigi do postýlky), dává ho odpočinout, když si hraje tak ho také nemá. Nemáme z toho radost, ale jak jsme zjišťovali mezi přáteli, kteří mají stejně staré děti - je to prostě fáze, která zase opadne. A další věc - máme obavu, aby Myška znovu neobjevila paleček. S dudlíkem totiž do školy nikdo nešel, s palcem v puse ano. 

Rádi bychom dospěli do fáze, kdy Myška sama dudlík odloží. A věřím, že k tomu časem dojde. Jen si nejsem jistá, zda do té doby dokážu být stále jemně asertivní vůči starším dámám, které mě nebo manželovu maminku neváhají upozornit, že Myška je na dudlík už velká (nemá ještě dva roky), už by ho mít neměla, ideálně ponoukají Myšku ať jim dudlík odevzdá (příhoda z MHD či dvouhodinového čekání u doktora). Vrr. Tak nějak mám pocit, že dítě je věc veřejná a každý má právo se k němu, jeho výchově, potřebám a přístupu rodičů vyjádřit. Štve mě to, protože nic není černobílé, člověk nikdy neví, co se za danou situací skrývá, ale především mě fascinuje jejich drzost, se kterou se neváhají se svojí troškou přidat do mlýna. Tenhle příspěvek píšu na blog i proto, abych si na něj jednou (až budu mít potřebu udílet rady) vzpomněla a nevyžádané rady si nechala pro sebe :-)

Jak jste řešili dudlíkové období vy? A máte nějaký tip, jak ho ukončit? 

Mějte se hezky a v následujících dnech nezmrzněte!


pátek 14. dubna 2017

Velikonoční


Milé čtenářky,
přeji vám hezké prožití Velikonoc a hodně radosti z jarních dnů!

Křížulka

sobota 1. dubna 2017

Puzzle


Březen byl jeden velký sprint. Utekl ani nevím jak. V jeho samotném finiši mě čekal moc milý sraz s "mými holkami Jihlavačkami". Už jsem o nich psala tu a tady

Vím, že se budu opakovat. A to mě vlastně taky těší.

Sešlo se nás všech šest. Dnes již šest matek, které zanechaly na jeden večer rodinný krb a péči o mláďata tatínkům. A bylo moc hezky! 

Pořádně jsme pokecaly, probraly všechno možné i nemožné. Naplánovaly potenciální termíny  APALUCHY 2017. Prostě jsme navázaly, tam kde jsme minule skončily.

V průběhu večera nám došlo, že už máme letos patnáct let od maturity. Za rok to bude dvacet let, co se známe! A pořád nám stojí za to udržovat naše vztahy. Navzdory uběhlým rokům a získaným zkušenostem jsme to pořád my - ty holky intračky. Každá tak jiná a dohromady fungující jako skvěle zapadající puzzle...

Celou cestu domů jsem se usmívala. Jsem strašně unavená (večerka byla totiž ve čtyři a budíček v sedm ráno). Po příjezdu mě čekala rodinná oslava a následně práce na zahradě. Jedno však vím jistě - stálo to za to! Opravdové přátelství je totiž velký dar.  

Holky, díky ♥ Na viděnou na další APALUŠE!