Zobrazují se příspěvky se štítkemMyška. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMyška. Zobrazit všechny příspěvky

středa 28. března 2018

Pexeso trochu jinak

Dnes spíš obrazem :-) Už docela dlouho u nás frčí Červená Karkulka a Budulínek. Myslím, že především díky divadélku, které Myška miluje, a ve kterém máme mj. tyto dvě pohádky. O víkendu jsme s kamarádkou vyrazily na Dyzajnmarket. Když jsem si procházela plán stánků, tak mě zaujala Kreslíkárna a její pexesa. 

Sice jsme dotčený stánek poměrně dlouho nemohly objevit, ale nakonec se podařilo :-) Takže doma máme dvě pexesa, která se dají hrát jako pexesa (překvapivě :-), ale také se podle obrázku dá skládat příběh pohádky. Pexeso zatím Myšku moc nebere, ale skládat pohádku, to ona ráda. 

Příběh pohádky je notoricky známý a obrázky zachycují ty nejstěžejnější chvíle.

Akvarelové obrázky se líbí nejen Myšce. 

Moc hezká je i krabička na kartičky. 


A Červená Karkulka



úterý 20. února 2018

Koloběžka první


 Napadla mě během dneška kolo, kolo, koloběžka. Ta by stála za pokus, polojízda, poloklus....

Dospělí to neocení pro ně koloběžka není. Nemáte však ponětí, co to bude pro děti....
Hlavně když je růžová, s třásněmi a košíkem pro pasažéra.

Myška objevila další přibližovadlo :-) po motorce, kterou vzala na milost teprve vloni v létě, to je koloběžka! Nejprve ji okoukla u kamarádek a krátce na to ji dostala jako dodatečný vánoční dárek od prarodičů.
A od té doby řádí - nejraději by na koloběžce jela i do postýlky.A tak jsme s mužem vytáhli i tu naši kolobku :-) Někdy si dáváme s Myškou závody. Jindy je stopařka, která chce svézt.

      Kdo má hlavu těžkou, těžkou
 ať to zkusí s koloběžkou,
štěstí se mu vrátí zpět. 
Kdo má vítr kolem uší, 
komu srdce láskou buší,
                              toho baví, baví svět. (Text: Zdeněk Svěrák).

čtvrtek 25. ledna 2018

Lednový mix


Josef, Čapek, O pejskovi a kočičce - Jak hráli divadlo a co bylo na Mikuláše

Leden už je téměř na konci a já mám pořád pocit jako kdybych měla teprve rozesílat Pfka.

Mám radost, že už je déle vidět a my můžeme později přicházet domů z procházek, z hřiště.

Vrátila jsem se, v rámci svého pidiúvazku,  po více jak dvou letech na místo, kam jsem pravidelně v rámci zaměstnání jezdila - naše detašované pracoviště. Zvláštní pocit - místo je pořád stejné, lidi taky (jen u některých přibyly vrásky a šedé vlasy) a mně přišlo jako kdyby v mezidobí uteklo nejméně sto let.

Celý leden se dávám do kupy zdravotně - nejprve jsem se vzpamatovávala ze střevní chřipky, teď zas řeším virózu. Těším se na jaro!

Myška prožívá své období vzdoru se vším všudy. Občas ji sbírám ječící na ulici z chodníku (to mi jde, loňský trénink se neztratil), občas tisknu zuby, abych zachovala klid (to jde hůř). Nicméně VŽDY si v těchto chvílích opakuji svoji mantru: "Je to jen období... Je to jen období..." 

Když se Myška zrovna nevzteká tak žasnu, co už všechno umí (naposledy nás dostala, když naprosto v pohodě hrála svoji roli Karkulky), jak je empatická ( např.když jsem zvracela do záchodu, tak mi hladila záda a uklidňovala mě slovy: "Uzdravíš, neboj!"). A taky u ní shledávám potenciál pro pomáhající profesi - našla jsem v knížce kus koláče. Myška mi vysvětlila, že ho chtěla dát vlkovi, aby nesežral panenku Járinku :-)

A baví nás, jak má ve věcech jasno! Aneb - "Až budu větší, větší, budu mít pindíka!" Hláška, kterou nás oblažuje poměrně často. A na rozdíl od zbytku národa víme, jak dopadnou prezidentské volby - prezidentem totiž bude Myščin tatínek :-) Alespoň tak to vidí naše dvouleťačka.  

Mějte hezké dny!

pondělí 28. srpna 2017

Prázdniny zpětně

Pomalu začíná foukat ze strnišť, děti se chystají do školy, prázdniny končí a blog spí. Dlouhodobější výpadek většinou znamená, že se něco děje a já nestíhám. Minulá velká pauza byla způsobena Myščiným příchodem. Ta současná tak veselá není. V květnovém příspěvku jsem psala o mojí mamce a její nemoci. Situace se zkomplikovala ještě víc ve chvíli, kdy jsme zjistili, že má zlomenou kyčel a musí na operaci (těsně před příjezdem záchranky upadla). Tu mamča zvládla dobře, jenže pak jí čekala rehabilitace. A tady narazila na hranice svých sil. 

Vypadalo to, že to vzdá a zůstane do konce života ležákem. Bylo náročné o tom slyšet od taťky nebo brášky přes telefon. Realita byla o mnoho procent náročnější. Plán prázdnin se měnil. Od jejich začátku jsme s Myškou většinu července pobývali u našich, muž za námi jezdil. Nastalo každodenní ježdění s Myškou a taťkou za mamkou do léčebny. Denně jsme s ní cvičili a cvičíme (na základě instrukcí rehabilitačních sester, které s ní cvičily a cvičí dodteď),  a snažili se jí motivovat. Největší motivátor však byla naše Myška :-) Myslím, že nejen pro ni. Je to sluníčko :-) a sluníčka je zvlášť v tomto prostředí, kde převládá bolest, bezmoc a závislost potřeba opravdu hodně...

Na začátku léta mamka nezvedla nohu o milimetr, ležela apaticky v posteli a jediné, co opakovala bylo, že by chtěla chodit, ale že neví, jestli to zvládne. O sedm týdnů později si už sama sedne a s chodítkem přejde chodbu. A hlavně už má jasno - chce cvičit a být co nejvíce samostatná!

Zlom nastal na konci prvního červencového pobytu u našich. Do té doby to byla bezmoc, která strašně vyčerpávala. K tomu vedení domácnosti rodičů, každodenní jízdy autem (poprvé v životě jsem fakt musela denně řídit), cvičení, celodenní péče o Myšku, ladění potřeb všech členů domácnosti. Teď vše zvládáme líp :-) Pomalu nám končí třetí delší pobyt u našich a mně se nechce zpátky do města. I když se tady nezastavím, cítím, že jsme našli společný rytmus. A ten čas na venkově prostě plyne jinak, tak nějak intezivněji.

Tohle léto nás posunulo všechny. Změny jsou nejvíc vidět na Myšce, která se stačila odplenkovat,  hezky se rozmluvila a jsme bez kočárku! Já jsem si na vlastní kůži prožila, že latinské "zachovej řád a řád zachová tebe"má fakt svoji moudrost a sílu. Na co jsem však hrdá nejvíc je fakt, že jsme to jako rodina dali! Čeká nás ještě dlouhá cesta a pořád není vůbec jisté, že mamka bude samostatně chodit, přesto cítím, že jsme dělali a děláme, co je v našich silách, a že to je správně!

Mávám z rozhraní Jižních Čech a Vysočiny a přeji krásný zbytek léta!

A tady ještě  pár fotek :-)

Z procházky

Příprava štrůdlu pro babičku. Myška už je zdatná pomocnice.

Myška miluje "tatorek", medvěd u toho nesmí chybět :-)

Pro Myšku je momentálně nejhezčí pohled na svět z kabiny traktoru...

Káva o třetí, tak ta nesmí chybět!

Slunečná rána  nabíjí.

A další den je u konce, díky za něj!

neděle 4. června 2017

Dočkala se!

Na modelce v akci - vlevo při mytí nádobí, vpravo "v poklusu" :-)
Konečně se Myška dočkala toho, že nosí kousek oblečení, který jsem jí šila já :-) Samozřejmě jsem měla plány, jak budu na ni šít, jenže realita byla jaksi jiná. Nicméně jak už to u mě bývá zvykem, nastala situace, kdy jsem prostě narychlo potřebovala pro Myšku ušít legínky k šatičkám. Myška totiž začala nosit šaty (nejraději má červené s "hopou" - rozumějte se zajícem) a to i ven a na hřiště. Jenže v šatičkách to na "žm" (což je Myščin výraz pro skluzavku) jaksi neklouže, nehledě na to, že bych nerada, aby si spálila nožičky. 

Dala jsem Myšce na výběr ze dvou látek - zvítězily berušky. A já pak sedla ke stroji a overlocku a během jejího odpoledního spaní byly na světě legínky. Střih jsem si vytáhla z jedněch, které Myška dostala předloni k Vánocům. Malá měla radost a od té doby je nosí, taky už podle toho vypadají a čeká je pračka :-)

Vychytávky pro příště: dát do pasu užší gumu a ušít menší velikost - tato je ideální "na plenku", bez ní na Myšce v zadních partiích plandají. Myška začíná hezky chodit na nočník, takže je budeme potřebovat hooodně brzy :-)

Čas zpracování: 1 hodina 15 minut

Použitý materiál: úplet

Velikost: 86

Celkový pohled


Z dnešní procházky - po třech dnech nošení :-)

Přeji vám hezké zatím se prodlužující dny :-)
A také chci moc poděkovat za vaše milé maily k předchozímu příspěvku. Myška už je zcela zdravá a mamka je na tom lépe. Čeká ji však dlouhá rekonvalescence. 

pátek 19. května 2017

Tento způsob jara


zdá se mi poněkud nešťastným. 

Měla jsem v plánu napsat příspěvek o tom, jak se mi podařilo zvládnout svoje postní předsevzetí, doufala jsem, že došiji a dám na blog některé věci, které mám na stole nastříhané, chtěla jsem sdílet pocity z jednoho článku, který mě zaujal. 

Jenže... od minulého příspěvku (tedy od konce dubna) se nějak nemůžeme vymotat z nemocí. Nejprve jsme si s Myškou a mužem předali střevní virózu. Pak nastal klid před bouří v podobě dvou dnů oddechu. A pak Myška dostala teploty, které se vyšvihly až do astronomických čtyřicítkových výšin. Verdikt - zánět ledvin. Taky co čekat, při CRP dvacetkrát vyšším než je norma.  Myška je však laškovnice - střihla si další čtyřicítku čtvrtý den od zahájení léčby antibiotiky. Okamžitě jsme jeli na pohotovost, měli jsme sbaleno do nemocnice. Při odjezdu mělo dítě  teplotu 38,5, v ordinaci 37,2! Byla jsem za hysterickou matku. Ve zprávě máme, že:"dítě bylo negativistické, brebentilo... maminka zjistila vysokou teplotu a shledala kašel". Hm, tak kašel si Myška ulovila slušný, ale to je snad už poslední úlovek této jarní sezóny!

A aby toho nebylo málo, mamku odvezla záchranka. Vypadalo to nevinně. Bohužel, to  nevinné není. Mamka byla od soboty do včerejška v umělém spánku. Teď už je vzhůru a my věříme, že její uzdravení je na dobré cestě. Člověk má ten fokus najednou jinak nastavený. 

Od včerejška konečně vnímám a cítím, že bude dobře! Posledních deset dnů mi dalo zabrat jak už dlouho nic. Celou situaci komplikovalo a stále ještě trochu komplikuje moje nevyspání - noci teď jsou náročné, byť lepší než před týdnem.. Aspoň že už to venku vypadá trochu lépe - vlastně  jsme skočili rovnou do léta :-) A hlavně díky Bohu, že na to nejsem sama!

Tak snad už budu příště psát o tom, jak jsem došila ty moje nastříhané resty.... :-)

úterý 18. dubna 2017

Gigi


Některé dítě ho vyžaduje, jiné ho má jen na spaní, další ho nechce vůbec. Řeč je o dudlíku. Nedávno byl na jednom serveru deníček na téma dudlík (něco ve smyslu - fuj ošklivé slovo). K deníčku se strhla ohromná diskuse zahrnující dva tábory (jak už tak bývá) - odpůrce a příznivce (či neutrály).  Přemýšlela jsem do jaké skupiny bych se zařadila. Následně jsem došla k závěru, že vlastně nevím. Ano, ideální je, když dítě dudlík nemá a zároveň neobjeví, že má paleček, který dudlík plně nahradí. Z druhé strany si nemyslím, že dudlík je až takové zlo, které dítě poškozuje. Asi jako ve všem je potřeba ho používat s mírou. 

Když jsme si Myšku poprvé chovali tak měla v pusince dudlík. Takovou tu kytičku, kterou měla většina z nás taky. Při poslední návštěvě Myšky už neměla v pusince dudlík, ale paleček, který usilovně sála, zejména v situacích kdy nebyla v pohodě. První dny u nás měla paleček v pusince téměř nonstop, její hlasité sání znamenalo, že má hlad, což jsme zpočátku nechápali, čekali jsem totiž, že bude plakat... Postupně se situace zlepšovala, Myška objevovala, že když si zapláče či jinak vyjádří nespokojenost, tak na ni reagujeme, přesto paleček byl pořád "in" a  dudlík  naprosto "out". V té době jsme si vyslechli celkem dost rad a hlavně prognóz o tom, jak se palečku nebude moci zbavit, půjde s ním do školy, bude ho mít zdeformovaný atd. Na internetu jsem dokonce našla příběh paní, která cucala ve spaní palec svému manželovi. 

Měli jsme štěstí. Myška cca. v půl roce vzala dudlík na milost, paleček používala pouze ve chvílích, které pro ní byly náročné, později už vůbec. Do roka měla dudlík v pusince často, následovalo období kdy byla téměř bez dudlíku. No, a teď je opět na dudlíkové vlně - dudlíku říká gigi. A chce ho  na spaní, do auta, při dlouhém čekání, když si na něj vzpomene tak se v ní gigistka také ozve. Hodně jsme s mužem řešili, zda jí ho "dopřát" nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli, že za určitých podmínek ano např. ven ho nenosí (před odchodem ukládá gigi do postýlky), dává ho odpočinout, když si hraje tak ho také nemá. Nemáme z toho radost, ale jak jsme zjišťovali mezi přáteli, kteří mají stejně staré děti - je to prostě fáze, která zase opadne. A další věc - máme obavu, aby Myška znovu neobjevila paleček. S dudlíkem totiž do školy nikdo nešel, s palcem v puse ano. 

Rádi bychom dospěli do fáze, kdy Myška sama dudlík odloží. A věřím, že k tomu časem dojde. Jen si nejsem jistá, zda do té doby dokážu být stále jemně asertivní vůči starším dámám, které mě nebo manželovu maminku neváhají upozornit, že Myška je na dudlík už velká (nemá ještě dva roky), už by ho mít neměla, ideálně ponoukají Myšku ať jim dudlík odevzdá (příhoda z MHD či dvouhodinového čekání u doktora). Vrr. Tak nějak mám pocit, že dítě je věc veřejná a každý má právo se k němu, jeho výchově, potřebám a přístupu rodičů vyjádřit. Štve mě to, protože nic není černobílé, člověk nikdy neví, co se za danou situací skrývá, ale především mě fascinuje jejich drzost, se kterou se neváhají se svojí troškou přidat do mlýna. Tenhle příspěvek píšu na blog i proto, abych si na něj jednou (až budu mít potřebu udílet rady) vzpomněla a nevyžádané rady si nechala pro sebe :-)

Jak jste řešili dudlíkové období vy? A máte nějaký tip, jak ho ukončit? 

Mějte se hezky a v následujících dnech nezmrzněte!


čtvrtek 16. února 2017

Čtenářské okénko


Na začátku ledna jsme trochu pozměnili Myščin uspávací rituál, který od té doby zahrnuje také čtení knížek s krátkými příběhy. V současné době tedy jedeme na "Krtečkové" vlně, prokládáno klasickými pohádkami (Perníková chaloupka, Červená Karkulka, O Budulínkovi atd.), zpestřeno  Jabloňkou, Housetem co šlo do Kejhous apod. Musím říct, že Myšku knížky baví už dlouho a opravdu nás mile překvapilo, že zvládá udržet pozornost po celou dobu, co ji čteme. 

Vzhledem k navýšení poptávky (přece jen číst Krtečka každý den nebaví ani Myšku) se z Myšky stala pravidelná návštěvnice knihovny :-) Oproti mně má náskok několik let - do knihovny jsem začala chodit až v první třídě. Dodnes si pamatuji, že číslo mé průkazky bylo 165 :-)

A Myška je již celkem suverénní návštěvník - bez váhání již zamíří k šupleti plnému knížek pro nejmenší, cestou stačí vyzubit svých 12 zubů na přítomné chlapečky, okouknout místní počítač a následně si vybrat Štaflíka a Špagetku, které matka opravdu nemusí!!! :-)

Díky Myščinu čtenářství jsem se o víkendu ocitla na retrovlně. Byli jsme totiž u mých rodičů a já na půdě otevřela skříň, ve které jsou uklizené naše dětské knížky. Když jsem je prohlížela, tak mi většina z nich naskočila, najednou jsem byla o třicet let zpátky a slyšela babičku, jak je bráškovi a mně čte. Já si knihy zamilovala, bráška zvládl absolvovat vzdělávací proces pouze s dvěma poctivě přečtenými knihami - Slabikářem a Autoškolou, i když úřední lejstra dohnala v práci i jeho :-)


 S mužem oba rádi čteme, a proto  Myšce přeji, aby jí tahle záliba vydržela i do budoucna, dobrá kniha je totiž balzám na duši (alespoň tu moji :-) A jak to máte s knihami vy? Případně - máte nějaký  osvědčený tip na čtení pro malou batolecí slečnu?

Myška zatím nemá svůj pokojík, proto jsou knížky uskladněny v krabicích v obýváku. Stálice na čtenářském nebi jsou leporela od Bernerové, o kterých jsem se již zmiňovala tu.

A tady jsou knížky z našeho dětství :-)


Sekora z roku 1984 a 2006. Myška neustále řeší broučka, kterému upadlo lízátko a je smutný. I ona je smutná, nejspíš by mu ho chtěla podat, beruška naše. 

K Hravouce zatím nedorostla, ale moc se těším, že to jednou nastane. Zatím se knihou kochám já :-) 

pátek 10. února 2017

Máme doma

Z našeho tvoření

hafistku 
 aneb známe všechny pejskaře v okolí.

mauistku 
 žádná kočka neunikne bystrému oku naší Myšky.

auistku 
 v poslední době nejčastější forma poskytování krizové intervence :-) buď foukáme bebí Myšce nebo plyšákům. Případně nám je sdělováno, že kamarád  Áma  bá, au au, babí fů fů.

ťapistku
 sotva ráno otevře oči, chce ťapat.

bobistku
odvozeno nikoliv od bobů na sáňkování :-) Ještě nikdy jsme neměli takový přehled o tom, zda a jak funguje vylučování u rodinných příslušníků. Kdykoliv se blížíme k WC je Myščina otázka jasná - bob? čí?

prostě osobnost každým coulem!

Nezřídka slýchám, že právě prožíváme nejhezčí období, které s dítětem můžeme zažít. Tuto větu si opakuji zejména když:

 nesu Myšku pod paždí a soused se mě ptá, jestli jsem byla na poště pro živý balík.

 Myška po stopadesáté jde jiným směrem, než potřebuji.

 ji sbírám na přechodu pro chodce, jelikož složit se zde jak skládací metr je ideální způsob, jak vyjádřit svůj nesouhlas s vedením za ručičku.

neustále vysvětluji, že do záchodu se nesahá a nic nehází.


Pak ale stačí, abych viděla její úsměv, šibalství v očkách, cítila její tlapku a je mi jasné, že tohle je opravdu strašně moc! Obrovský dar, který za to čekání stál! 

pátek 3. února 2017

Říct či neříct?


Tuto otázku si zcela určitě položil každý adoptivní rodič. To jak si později odpověděl, už byla druhá věc. V současné době za nás výše uvedené dilema vyřešil nový občanský zákoník viz jeho § 836 , v němž je uvedeno že: "Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky." Pravdou však je, že sankce za nesplnění této povinnosti není zákonem stanovena.

Bez ohledu na nový občanský zákoník jsme s mužem měli jasno - Myšce rozhodně nechceme skutečnost, že je naše adopčátko, tajit. Netajili jsme to před okolím, natož před ní. Rozhodli jsme se slavit přineseniny, o kterých jsem se na blogu již zmiňovala. Současně "trénujeme" vysvětlování Myščina příchodu během hraní a zejména čtení. Myška má období "mimí", což fakticky znamená, že jakmile někde ať již na obrázku nebo ve skutečnosti vidí dítě v kočárku, tak nám hlásí: "Mimí" a někdy dodá: "Mimí, tááádý". To nám také přináší velký potenciál pro vyprávění jejího miminkovského příběhu. Víme, že zatím všemu nerozumí, ale ono upřímně řečeno, je to trénink hlavně pro nás, protože to, jak rodiče vnímají proces adopce a adopci samotnou se ve velké míře přenáší na dítě. Toto jsme slyšeli na přípravce, každý si podobnou poučku může přečíst v odborné literatuře. Největším důkazem je však vždycky realita.

Nedávno mě upozornila jedna moje blízká kamarádka na vysílání pořadu Pošta pro Tebe - ne na pořad jako takový, ale na konkrétní díl ze dne 11. 1. 2017, ve kterém vystupovaly mj. dvě ženy. Jedna byla adoptovaná a hledala svoji matku nebo své sourozence. V druhém příběhu opět dívka hledala svoji biologickou matku (podotýkám, že dotčená dívka nebyla adoptovaná) a sourozence.

V prvním příběhu se adoptované ženě podařilo dohledat prostřednictvím pošťáka Ondry dva sourozence.  Ve druhém příběhu (fakticky však ve třetím) se na dívčinu výzvu přihlásila její sestra, která byla jako dítě adoptovaná.

Možná si řeknete, celkem klasické příběhy, kterých již v podobných pořadech byly desítky. To je pravda. Pro mě však bylo velmi zajímavé srovnání těch dvou, které žily v adoptivních rodinách. Bylo to něco jako noc a den. Proč? Před první ženou její rodina skutečnost, že je adoptovaná, tajila do patnácti let (byť již v první třídě jí bylo dětmi sděleno, že "není rodičů"). Navzdory této skutečnosti, má žena se svými adoptivními rodiči dobré vztahy. Mají se rádi, do studia jí však nedoprovodili (patrně kvůli věku), ale dle mého názoru především proto, že se báli, aby ji neztratili (což sama žena přiznává). Skutečnost, že žena o adopci nevěděla a vlastně dodnes neví, co se dělo v prvních třech měsících jejího života se odrazila na jejím vnímání její identity, u které kus chybí. 

Oproti tomu druhá dívka se o výzvě, že se hledá její biologická matka (byť tu výzvu sama neiniciovala) dozvěděla od svého adoptivního otce. Jak sama několikrát sdělila, v jejich rodině adopce nebyla tabu, všichni od začátku věděli "na čem jsou". Bylo z ní cítit, jak je v pohodě, a jak nemá problém o vlastním osvojení mluvit. Zjevně s tím nemají problém ani její adoptivní rodiče, kteří jí na vysílání doprovodili. Takže vlastně jediným překvapením pro ni byla zpráva, že by měla pocházet ze dvanácti sourozenců :-)

Tím nechci říct, že samotný fakt sdělení pravdy o osvojení je záchranou vztahu dětí a rodičů. To určitě ne. Přesto jsem přesvědčena, že rodina, ve které  dítě vyrůstá v pravdě a "světle dne" má větší naději, že jejich vzájemné vztahy unesou i případné budoucí náročné situace, a také že dítě bude mít možnost doptávat se na svůj původ svých rodičů nikoliv na vlastní pěst. 

sobota 3. prosince 2016

Adventně

Letošní adventní věnec. Tentokrát ze smrkových větviček (vloni borové). Smrk byl lepší volba. Mám z něj radost!

Advent u nás letos začal ve znamení nemocí. Tím se také zpozdila výroba adventního kalendáře (to aby jeden začal už v létě :o) a de facto i psaní tohoto příspěvku. Letošní advent i Vánoce budou druhé, které prožijeme ve třech! Oproti loňskému miminku máme doma velkou slečnu. O to víc se těším, že ty letošní Vánoce budou zas o trošku více intezívnější (i když nejintenzivnější bude naše snaha, aby dítě i stromek přežili bez úhony :-)

Už od podzimu jsem přemýšlela, jak pojmu výrobu adventního kalendáře. Říkala jsem si, že bych ho chtěla ušít tak, aby mohl sloužit i do budoucna. Zároveň jsem si vnitřně přikázala, že musí být vyroben z látek, které mám ve své syslírně. Původní idea se podobala kapsáři, který by měl na každé kapsičce našitou číslovku. Leč tato idea se díky nemocem a časové tísni jaksi rozplynula. Nakonec jsem se rozhodla pro pytlíčkový systém, který jsem chtěla "někam" zavěsit. Muž nakonec přišel s nápadem koupit síť a na ní pytlíčky rozvěsit. Nápad se mi líbil a to, že kalendář lehce sbalím a síť použijeme do Myščina pokojíčku na vystavování výkresů, tak to už je takový bonus navíc. A jak to naše společné úsilí dopadlo, můžete posoudit sami.

Přeji vám pokojný advent a radost z každého dne!

Velkým tématem byla náplň jednotlivých pytlíčků. Sladkosti u nás totiž moc nevedeme. Myslím, že pravidelná dávka sladkého by Myšku pěkně rozdivočela :-) Když jsem brouzdala při hledání inspirace na internetu, objevila jsem tento leporelový adventní kalendář a bylo jasno :-)

Nasáčkováno! Jednotlivé pytlíčky jsem šila z látky s vánočním motivem, kterou jsem před lety koupila u Mráze - s tím, že se třeba někdy bude hodit. Její čas přišel. Pytlíčky jsou pro letošní rok relativně velké, počítám však s tím, že v dalších letech bude jejich náplň mít větší rozměry. 

Náš síťový adventní kalendář. Myšce se evidentně líbí. Úplně se rozzářila, když ho uviděla poprvé. Síť máme zavěšenou v hale pod knihovnou - poměrně vysoko, aby na něj Myška nedosáhla, i když si přitáhne židli.

Detail sáčku. Horní okraj jsem začistila entlovacími nůžkami, stejně tak konce stužky. Číslovky jsou psané na zubatých kolečkách z plsti

Obsah prvního pytlíčku. Pro Myšku knížečka. Kalendář jsme pojali rodinně, takže v každém pytlíčku budeme mít vzkaz nebo úkol či hádanku i my  dospěláci. Chceme si totiž udělat vzájemně radost :-)

středa 9. listopadu 2016

Přineseniny


Tak přesně tolik času uběhlo od doby, kdy k nám Myška přišla. Pro ty kdo neznáte - úžasná leporela od Rotraut Susanne Bernerové. Myška je miluje a my také :-)
Říká se, že s dětmi běží čas rychleji než před nimi. Musím říct, že něco na tom je :-) Ani jsme se nenadáli a už máme za sebou Myščiny první přineseniny. Ještě dříve než k nám Myška přišla, jsme se s mužem rozhodli, že  je chceme kromě narozenin a svátku také slavit. 

Trochu jsme řešili, jak je pojmout. Chtěli jsme, aby měly trochu jiný průběh než narozeniny. A zároveň aby se neztratil ten punc výjimečnosti. Nakonec jsme se shodli, že na rozdíl od narozenin a svátku budeme přineseniny slavit jen v našem nejužším kruhu tj. jen my tři. Také jsme se řekli, že bychom rádi, aby přineseniny znamenali dělání společné činnosti, která bude pro nás radostí a zážitkem. To o jaký typ zážitku půjde, bude hodně odvislé od toho, co bude Myšku zajímat a bavit. Tiše doufám, že to nebude touha lézt po skalách či návštěva lanového centra. Myška totiž už teď výšky miluje, muži nevadí a já šílím :o)

Stěžejním posláním přinesenin má být připomenutí si dne, kdy jsme se stali všichni tři rodina. Většina adopčat a jejich rodin je slaví. A je to pro ně hezký čas - soudě i podle reakce synka našich přátel. Když se dozvěděl, že máme Myšku tak první jeho slova prý byla: Jéé, to je prima. To bude slavit přineseniny. 

A jak probíhaly ty letošní první přineseniny? Vzhledem k Myščině věku a zálibám (top činnost je partyzánské zkoumání záchodové mísy a kdyby k němu měla přístup tak i obsahu odpadkového koše), jsme se rozhodli jí výjimečně dát dárek (čtvrté leporelo od R.S.Bernerové) a také jsme jí chtěli oba vyprávět, jak jsme si ji před rokem přinesli. Posluchačku zaujal dárek, ale v průběhu našeho vyprávění nám zdrhla :-) 

Závěrem musím říct, že mě fascinuje, jak se z té malinké Myšky klube slečna, která ví, co chce a umí to dát najevo. Nudit se společně rozhodně nebudeme!

středa 26. října 2016

Baletka


Máme doma baletku. Myška se již na jaře rozhodla, že baletní postoj tj. na špičkách je to pravé ořechové. Nejprve jsem to neřešili. Vždyť spousta dětí se staví na špičky, a přesto začnou chodit zcela normálně. 

Týdny a měsíce utíkaly, ale Myšku baletí postoj neopouštěl. Naopak, jinak než na špičkách jsme ji stát neviděli (podotýkám, že se stavěla o nábytek, rozhodně ne v prostoru). Když už Myška sfoukla svíčku na prvním narozeninovém dortu, tak nám došla trpělivost a navzdory doporučení naší dětské lékařky (ještě není potřeba to řešit), jsem využila kontaktu od kamarádky a navštívila s Myškou fyzioterapeutku. Ta shledala, že je Myška motoricky velmi zdatná, pohybově vyvážená :-) až na to stání. Bylo mi vysvětleno, že opravdu hodně dětí si stoupá na špičky, ale zároveň jsou schopny se alespoň na chvíli postavit na celou nožku (říká se tomu emoční stoupání). To Myška nebyla. Současně však paní fyzioterapeutka nenašla žádnou zjevnou příčinu, proč Myška baletí. Prostě špatný návyk, který už byl v té době dost upevněn. 

A tak přišlo na řadu cvičení Vojtovky. Smekám před všemi rodiči, kteří cvičí s dětmi dlouhodobě a poctivě. Nám to dalo dost zabrat, byť to měly být 4x denně 2 minuty. Na rovinu - čekala jsem, kdy na nás někdo z baráku pošle sociálku, která k nám už po osvojení přestala chodit (Myška při cvičení křičela opravdu vydatně). No, sociálka se nedostavila, zato první úspěchy ano :-) Myška si začala stoupat alespoň chviličku nejprve na celou pravou a pak levou nožku. A opět Vojtovka. Myška se postavila na obě nohy! 

A pak změna - "jdeme na to přes hlavu", prohlásila paní fyzioterapeutka. A tak jsme začali pracovat na upevnění Myščiny rovnováhy na nožičkách. 

Na happyend této ministory si ještě chvíli počkáme. Zatím je Myška v té fázi, že je schopna stát na obou nožkách, umí už popojít podél nábytku pár krůčku s celým došlápnutím. Tento týden se postavila poprvé sama v prostoru bez opory a dneska udělala dva krůčky podél gauče, přičemž se držela jen jednou rukou. 

Teď už věříme, že opravdu začne chodit "normálně". Vím, že se dá naučit chůze na špičkách, a že to je celoživotní boj. A tak jsme vlastně rádi, že Myška ještě nechodí, a že má pořád šanci, že bude ťapat po celých nožkách. 

Oproti jiným vadám, postižením, které dítě může mít, je tohle prkotina. O to víc si uvědomuji statečnost a sílu rodičů, kteří mají dítě s handicapem, které nějak vybočuje. A oni trpělivě čekají, až přijde ten správný čas pro danou dovednost, navzdory dotazům okolí, kdy že už to bude.


Edit: Myška udělala 14. listopadu 2016 první krůčky! Do týdne již chodila poměrně jistě (neměla žádné období pádů) a dneska je z ní zdatná ťapistka, která hezky došlapuje na celou nožičku :o)

středa 12. října 2016

Náhradní desatero



Poprvé jsme se s ním setkali v knize Osvojení a pěstounská péče od Matějčka a kolektivu, kterou jsme si pročítali před třemi lety na dovolené. Tehdy nás čekal přípravný kurs budoucích žadatelů o adopci (zkráceně přípravka).  Podruhé se mi dostalo do rukou právě na přípravce. Vrátila jsem se k němu v době, kdy už jsme měli Myšku a jeho obsah byl najednou více jasný a srozumitelnější. 

A proč se o něm zmiňuji. Je pro mě totiž povzbuzením. Do procesu adopce jsme šli s pevným rozhodnutím pro tento krok a zároveň s vírou, že to bude dobré. Je to vlastně podobné jako s manželstvím - bez rozhodnutí a víry v toho druhého to podle mě jde jen velmi těžko. A i když věřím, že se nám podaří dát Myšce láskyplný domov a vychovat z ní slušného člověka, nebudu tvrdit, že nejsou chvíle, kdy máme respekt z budoucí puberty, z toho jak Myška dokáže zpracovat svůj příchod k nám apod.  A právě v těchto chvílích mi  pomáhá tohle náhradní desatero pana Zdeňka Matějčka, zasloužilého psychologa, jehož práce a a odkazu si nesmírně vážím. 

1. Za prvé a znovu: nebojme se přijmout své "náhradní" rodičovství za své! - To jak je to důležité, jsem si uvědomila nad knihou Rosy Mitnik "To je moje". Když jsem si ji prohlížela, tak mi opravdu natvrdo došlo, že nám kus společného začátku chybí, a že naše rodičovství tím bude trochu "jiné", ale rozhodně ne méněcenné, a že jsem za něj vděčná!

2. Nebojme se o lásku dítěte! Vzájemný vztah se vytváří tím, jak spolu dennodenně žijeme.

3. Nebojme se pracovat na sobě samých! Svému dítěti můžeme porozumět jen do té míry, do níž jsme porozuměli sobě samým. A porozumění je prvním předpokladem účinné péče a pomoci, kterou naše dítě potřebuje. Nebojme se učit po celý život - a to i od našich dětí.

4. Zatajená pravda je v mezilidských vztazích nebezpečná. Nový svazek nemůže pojistit  sebelepší zákon (natož pojišťovna), nýbrž pravda! - To je myslím alfou a omegou všech vztahů.

5. Dítě má o sobě vědět víc, než vědí ostatní. Nemělo by být zaskočeno nečekaným sdělením důležitých informací o svém původu a historii. - A tady musím říct, že někdy - hlavně zpočátku je těžké nesdílet informace, které člověk o dítěti dostal. Nicméně některé poznatky z Myščiny minulosti známe opravdu jen my s mužem (a zasvěcení profesionálové) a víme, že je chceme říct až Myšce. A upřímně - čím déle Myšku máme tím menší potřebu mám o jejím příchodu nebo minulosti mluvit. Ne proto, že bych chtěla něco zatajit, jen to pro mě už není tak důležité jako na začátku. 

6. Nestačí sdělovat, je třeba sdílet! Nečekejme, až se dítě začne samo vyptávat, ale začněme, při vhodné příležitosti vyprávět sami. K tomu můžu říct, že dodat, že nečekáme :o), vyprávíme, vzpomínáme, slavíme.

7. Dítě sice není z nás, není "z naší krve, ale je naše"! Bezpodmínečné přijetí dítěte je nezbytnou podmínkou dobrého rodičovství.  - Je naše, čím déle je u nás, tím víc to cítíme!

8. S horším počítejme (ostatně to je dobré v celém našem životě), tím lepším se dejme překvapit. Výchova a rodičovská péče nejsou všemocné - nemějme přepjatá očekávání a nadměrné, dítěti nepřiměřené požadavky! - Čekali jsme, že děťátko, které k nám přijde bude mít nějaké deficity způsobené životním startem. U Myšky se zatím nic neprojevuje, tak snad...uvidíme...

9.  O vlastních, biologických rodičích říkejme dítěti jen to dobré! Vždy je možné ukázat jejich nemoc či nemohoucnost, nedostatek podpory a pomoci z okolí, nešťastnou shodu okolností. Nesuďme a neodsuzujme. - Máme to na paměti a Bohu díky máme co pozitivního říct.

10. Neizolujme dítě v kruhu nejužší rodiny! Otevřené rodinné společenství je tou nejlepší školou života a mezilidských vztahů. A modely, které dítěti v tomto ohledu nabídneme, je budou provázet po celý jeho život. - Tak izolované Myška rozhodně není :o) a i kdybychom se o to snažili, tak nám asi uteče :-) protože je opravdu společenský tvoreček :-)

sobota 27. srpna 2016

Jméno

Oblíbená myška naší Myšky. Dárek k jejímu osvojení :-) Česká hračka více viz na www.hugochodibos.cz

Od první chvíle, kdy jsme o Myšce začali říkat našemu okolí, následovala jedna z častých otázek: "A to jméno už měla nebo jste ho změnili?" Až nás překvapilo, jak moc tato informace lidi, počínaje tříletou neteří  a konče sousedkou od naproti, zajímá. Naše odpověď byla jasná - jméno jsme ponechali. Už jenom ta představa, že u doktorky vysvětlujeme, proč se miminko jmenuje X a já ho oslovuji Y nás děsila. A upřímně řečeno, ta dvoukolejenost by byla opravdu hodně náročná. Stačilo objasňovat příjmení. A stejně nás dodnes naše dětská sestřička zve do ordinace pod původním Myščiným příjmením. I když naděje umírá poslední a třeba se do Myščiných devatenácti dočkáme změny :o)

Když konečně došlo k tomu, že jsem jela z matriky, kde jsem odevzdala její původní rodný list, a v batohu měla uložený ten nový, zažívala jsem zvláštní směs pocitů. Jedním z nich byla rozhodně radost, že už je konečně ta poslední tečka celého adopčního procesu za námi. Zároveň mi ale bylo trochu zvláštně z toho, že Myška má najednou úplně novou identitu, alespoň co se systému týče. Prostě už pod svými původními nacionály nikde nefiguruje. Vzdáleně mi to připomnělo situaci po svatbě, kdy jsem najednou také měla nové příjmení, k tomu jsem si změnila trvalý pobyt. Pak mi ale došlo, že tohle je ještě něco jiného. Já své rodné příjemní píšu do řady formulářů, Myška ho nikde uvádět nebude. Chvíli, ale opravdu jenom chvilku, mi bylo trochu smutno, že najednou nemá žádné hmatatelné pojítko se životem před námi, Poté jsem si ale uvědomila, že jí zůstalo její původní křestní jméno:-) A musím říct, že když mi toto docvaklo, tak se mi vlastně vnitřně trochu ulevilo. Vím, možná to zní zvláštně, ale prostě to tak je. A s mužem jsme se shodli, že jsme rádi, že jsme jí jméno ponechali.

Zjevně to ale nebývá pravidlem. Od samého začátku se nás téměř všichni zúčastnění profesionálové ptali, zda jí jméno ponecháme či ne. Konečně, tomuto tématu jsme se věnovali i na přípravce, ze které vyplynulo, že obecné doporučení je takové, že je vhodné, pokud to jenom trochu jde, dítěti jméno ponechat.

My jsme to takto nastaveno měli. Říkali jsme si, že jméno děťátku ponecháme, vyjma situace, kdy by si přineslo opravdu exotické či extravagantní jméno typu Esmeralda apod.(situaci, že by jméno nemělo přiděleno jsme moc neřešili). Tehdy bychom hledali jinou podobnou variantu.

Vím, že identitu netvoří jenom jméno. To rozhodně ne. Přesto si myslím, že pro dítě a později pro dospělého je důležité. Tvoří jeho součást od narození. O to víc jsem ráda, že Myška je Myška od samého začátku :o)

sobota 13. srpna 2016

Letošní prázdniny

jsou téměř ve svém finiši. Než jsem se stačila pořádně nadechnout letního vzduchu, užít si tepla a světla, tak podzim klepe na dveře. Jsem ráda, že můžu říct, že jsme si je užili. Byly totiž tak jiné než ty předchozí roky! Snad poprvé od základní školy jsem měla o prázdninách volno (po základce jsem totiž každé prázdniny makala na brigádách), které jsme s Myškou využily především na cestování mezi prarodiči, doma jsme pobyly pokaždé jen pár dnů. V létě se nám prostě nechtělo být na sídlišti, zvlášť když u obojích prarodičů je zahrada a za humny louka, les. 

A bylo to moc fajn :-) Myška si to užila, obojí rodiče také. No, a já taky :-), byť to balení a vybalování mě opravdu nebaví. A taky nám chyběl tatínek.  Z druhé strany mohu říci, že díky častým přejezdům se stávám odborníkem na rychlobalení batolete :-), sebe zvládám sbalit, díky dřívějšímu pendlování na trase intr - domov a později ubytovna - domov, bez problémů.

Místo dalších řečí přikládám pár snímků z jedné letní procházky s Myškou.

A přeji hezké, teď už snad zase, letní dny!


Jo, třešně zrály, sladký třešně zrály a teplej vítr vál

V dáli moje milovaná Javořice

Zvládly jsme nasbírat i trochu borůvek. Myška pak byla celá namodro :-)

Po psovi a kočce, další Myščino oblíbené zvíře. 

Kolmanův křížek, čerstvě po rekonstrukci. 

středa 8. června 2016

Na skok


jsme byly s Myškou u mých rodičů. V neděli nás muž přivezl, dneska jsme odjížděly. Byl to krátký čas, zároveň však velmi intenzivní. Mám pocit, že čas na venkově utíká jinak, než ve městě. Člověk ty dny tak nějak víc prožije. 

A my je prožívaly naplno :-) Myška zažila několik premiér - první lezení do schodů, první jízdu vlakem, krmení kačen, lezení po posekané trávě. Já zas stihla udělat mamce pečený čaj ze zbytků loňských zásob. Současně jsem nemohla opomenout, že bezová sezóna je v plném proudu, takže jsem se pustila do výroby domácí bezové šťávy, které předcházela naše "tour de bez".

A taky mě stále fascinuje, že na místa, na která jsem chodila jako holka, teď vozím Myšku. Jak prohlásila jedna z kamarádek, se kterou jsme tvořily dívčí trio - máme tady další generaci. A má pravdu :-) S tím také souvisí, že mě nepřestává chvilkami udivovat, že lidi které znám od mala a oni mě, najednou potkávám s Myškou - v úplně jiné a nové roli. Vnitřně je mi z toho moc hezky :-)

V neposlední řadě jsem konečně přijala, že můj blog již není jenom o šití. A jak to vypadá, jeho cesta se začíná ubírat jiným směrem. To však neznamená, že jsem šití pověsila na hřebík! Jen jsem si uvědomila, že mě vlastně "čekání" na dokončení šicího projektu blokuje k psaní příspěvků, které nejsou šicí.  A to nechci. Nebo jinak řečeno - chci si zaznamenávat věci, které mě oslovily, posunuly, rozesmály, rozesmutnily, které prostě tvoří můj svět!

Přeji vám krásný červen :o) 

čtvrtek 26. května 2016

Rozsudek

Anonymizovaná verze (proto ten "výkus" vlevo nahoře).

byl vynesen! Od včera ho máme s doložkou právní moci. Jupíí! Radost velká, úleva obrovská... Teď už je Myška naše i právně :-)

Když byl na podzim vynesen první rozsudek, pamatuji si, jak mě skoro mrazilo. Přece jen - byla jsem poprvé účastníkem soudního řízení. Sice jsem v práci četla řadu rozsudků, ale tenhle byl NÁŠ  a o NÁS. I tehdy byla velká radost - bez rozsudku by nám Myšku nevydali. Současně se však s radostí snoubila obava, nervozita z toho, co přijde. Moc jsme se na Myšku těšili, opravdu moc :-). Současně těch změn bylo hodně najednou. V neposlední řadě - Myška nebyla v té době právně volná. To fakticky znamenalo, že až do uplynutí lhůty, kterou měla její rodina na rozmyšlenou, jsme byli vystaveni riziku, že bychom Myšku museli vracet, kdyby... 

Nechci tvrdit, že jsem každou hodinu vyhlížela konec této lhůty. To ani nešlo. Bylo nutné se dostat do nové role, zvládnout péči o miminko, řešit Myščinu deprivaci. I tak jsme však s mužem byli vděční za každý den, týden, který nás přibližoval k jejímu konci. Dočkali jsme se! Když jsme volala na úřad, aby si to potvrdila, tak se mi klepala kolena. Uff. 

Několikrát jsme si vyslechli, že "bych do toho rizika nešel/nešla". Naprosto chápu! Také jsme to tak měli původně nastaveno. Jenže - roky běží, bioděťátko nepřichází, do toho nový občanský zákoník, který proces adopce zkomplikoval. A tak jsme se nakonec rozhodli jít do rizika. A vyplatilo se! Díky naší toleranci jsme se dočkali dříve a získali malé mimi.  Podle nového občana je totiž dítě nejdříve právně volné ve 4,5 měsících. Předpokladem však je, že VŠICHNI (rodiče, úřad, soud) spolupracují, což rozhodně není samozřejmostí, spíš výjimkou. Útěchou nám bylo, že i kdybychom Myšku měli vracet, zažila na rozdíl od ústavu individuální péči a teplo domova.

A jak to bylo teď? Když jsem si četla druhý rozsudek, seděla jsem na gauči, dívala se na spokojenou Myšku a cítila, že máme kus cesty za sebou. A mnohem, mnohem delší před sebou. A jak říkala paní soudkyně - nemáme si chodit za 18 let stěžovat :-) V tuto chvíli je soudní maraton za námi. Myščina minulost je právně uzavřena. Pro nás však nekončí, Naopak -  Myščin život před námi je její součástí, se kterou budeme pracovat všichni tři celý život ( časem možná čtyři, máme totiž podanou žádost o druhé děťátko). Víme, že to možná nebude vždy jednoduché, že pravda je v lidských vztazích důležitá, a že to bude ještě velký kus cesty. Věříme však, že tu naši společnou cestu  s Boží pomocí zvládneme!

pátek 20. května 2016

Projekt "Život v kufříku"


Myslela jsem si, že další příspěvek bude o šití (konečně zase po čase!). Než jsem stačila svůj plán zrealizovat narazila jsem na stránkách www.adopce.com na zmínku o projektu "Život v kufříku". Jeho podstatou je pracovat s životním příběhem dětí, které jdou z porodnice do náhradní rodinné péče (ať už se jedná o kojenecký ústav, pěstouny na přechodnou dobu, adopce).

Vzhledem k absenci informací o jejich narození chtějí zakladatelky projektu tyto děti "na jejich životní pouť vybavit kufříkem, který obsahuje co nejdetailnější a nejpestřejší informace a "suvenýry" spojené právě s tímto okamžikem (touto dobou). Doufáme, že všichni, kdo budou o dítě dále pečovat, na tuto myšlenku navážou: budou pracovat s životním příběhem dítěte a pozvolna tak budou plnit kufřík, který symbolizuje cestu životem." zdroj: tady

V kufříku by děťátko mělo mít první fotografie, otisky ručiček, nožiček, dudlík, kojeneckou láhev ale tak např. noviny ze dne, kdy se narodilo. Musím říct, že se mi myšlenka projektu moc líbí! Vím, že kufřík náruč nenahradí, přesto mám opravdovou radost, že někomu došlo, že  na samém počátku života dětí v náhradce nemusí být nutně bílé místo. Více informací o projektu najdete tu,  reportáž na novinkách zde

A ještě více mě těší, že Myška k nám s prázdnou nepřišla. Pravda, z porodnice má pouze záznam ve zdravotním průkazu. Nicméně při propuštění z ústavní péče jsme kromě propouštěcí zprávy, rodného listu, ošetřovatelské zprávy, průkazky pojištěnce obdrželi také CD s fotografiemi a Myščiny osobní věci tj. oblečení, hračku, deku bačkůrky. Jsem za to tak ráda!

A tak všechny tyto věcičky opatruji a postupně dávám stranou a vím, že budou pečlivě schované do doby, než je bude chtít Myška vidět. A při její zvědavosti to nebude dlouho trvat :-)

úterý 3. května 2016

Ach, ta podoba!

Když se dítě narodí,  většinou je jednou z prvních "starostí" celé rodiny, komu je to čerstvě narozené miminko podobné :-) Když si přinesete domů adopčátko, tak vás (tedy alespoň mě) ani nenapadne, že by podobu dítěte a adoptivních rodičů někdo řešil. Dnes mohu říci, že opak je pravdou!

Pomalu se totiž přesouváme z otázek směřujících k porodu, k posuzování podoby mezi námi a Myškou. Zatím bylo shledáno, že má Myška moje oči a manželova gesta :-) Muž řešil, jaká gesta to prý jsou :-) Také se nás lidi často ptají, zda jsme si malou sami vybrali tj. zda jsme přišli do kojeneckého ústavu a ukázali si, které miminko chceme.  Dost mě překvapilo, jak je tato představa mezi lidmi zažitá. To vlastně byl motiv pro napsání tohoto příspěvku :-)

Praxe je totiž odlišná. V současné době se vybírají vhodní rodiče pro konkrétní dítě (neřeším přímou adopci). Berou se v potaz jejich požadavky - lze to říci i obráceně - řeší se jejich tolerance např. k onemocnění, drogám, alkoholu u rodičů apod. -  versus anamnéza děťátka. Při celkovém posuzování obou stran je také přihlíženo k podobě žadatelů a dítěte. Samotnou mě tento fakt překvapil, nicméně při podání žádosti o adopci jsme skutečně dokládali naše fotografie včetně fota, na které bylo vidět naše siluety. Při přípravce nám bylo vysvětlováno, že se při výběru vhodných rodičů přihlíží také k jejich postavě, barvě vlasů apod. a tyto fakta se porovnávají s podobností dítěte a jeho biologických rodičů (samozřejmě pokud jsou známy). Je zde snaha, aby např. dva blonďatí žadatelé neměli dítě jižanského typu apod. Prostě aby si rodiče i adopčátko byli co nejvíce podobné. 

A musím říct, že i u nás byla podoba zohledňována :-) A tak jsem zvědavá, jaká Myška bude nejen vzhledem.  Ale už teď můžu říct, že po muži je horkokrevná (žádné moje dvoje fusekle a šál okolo krku i v létě) a po mně zvědavá :-) zn. děsně moc!



Já za mlada :-) Teď si to podobně metelí Myška, takže máme o zábavu postaráno :-) A to je dobře! Máme radost, že je šikovná a veselá.