Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky

středa 28. února 2018

Přečteno!



V lednu jsem se na blogu Syroovky dočetla o knize Opuštěná společnost od Erika Taberyho. Neváhala jsem a knihu si pořídila jako dárek k narozeninám :-) A pustila se do čtení.

Oceňuji, že autor pracoval s fakty, že se nebál hovořit o tématech, která jsou těžce uchopitelná a přece tak důležitá - např. ohrožení médií, populismus, hledání hodnot, o které bychom se mohli jako společnost opírat, a které intuitivně očekáváme i od představitelů státu! Někteří naši politici včetně prezidenta jimi jako nositelé nejsou, bohužel.

Dočetla jsem v  pondělí. A pocity? Kniha je skvělá a můžu se podepsat pod to, co ve své recenzi píše Martina.  Po dočtení mě ale zároveň mrazilo a strach vystrkuje růžky. Jenže strach zároveň ochromuje, tak radši hledám odpověď na otázku, co můžu udělat já jako jednotlivec, my jako rodina, aby bylo líp? Stačí žít poctivě, lidsky, nebýt pasivní ke lži, závisti? Mělo by...  A další otázka, která mě při čtení napadala -  může se historie opakovat? Odpovídám slovy Svěrákovy písničky: " Jisté to není, možné to je...".




.

Ano, současné nastavení společnosti a politiky je výzva pro nás všechny. Výzvy mám svým způsobem ráda, potřebuji však současně naději, že mám šanci ji zvládnout. Tady je však  situace náročnější v tom, že se jedná o výzvu každého z nás a ve výsledku jde o celou společnost. A tak jen nezbývá doufat, že si tu svobodu uchráníme! I když se mi naděje, že tomu tak bude, hledá čím dál tím hůř.

A nakonec ještě přidám 20 lekcí z historie od historika T. Snydera,  které v knize také najdete. Myslím, že stojí za zamyšlení. Omlouvám se nepříliš vysokou kvalitu fotek, ale bohužel se mi nepodařilo lépe zaostřit. Tak aspoň takto.







neděle 30. dubna 2017

Postel hospoda kostel


je název knihy - rozhovoru s polským knězem Zbignniewem Czendlikem. Když jsem plakát upozorňující na tuto knihu zahlédla v MHD, tak mě zaujal název. O několik měsíců si ji přečetl můj muž a následně já. A mohu ji vřele doporučit. Myslím, že osobnost Zbigniewa Czendlika je natolik zajímavá, že může zaujmout široké spektrum lidí.

Pro mě bylo objevné uvědomění si rozdílu postavení polských kněží oproti našim. Zbigniew Czendlik byl na začátku své kněžské cesty poslán do ČR, kde ho čekal šok. Přece jen přechod z katolického Polska do ateistických Čech  nebyl úplně jednoduchý. V Polsku byl váženým občanem, který měl na starosti jednu farnost, faru s několika placenými zaměstnanci. V Čechách ho čekal kolega, který se chystal na důchod, farnost která netušila, že jejich stávající kněz půjde do penze a kostel, který rozhodně nebyl naplněn. 


 Celkově jsem ráda, že jsem se z knihy dozvěděla víc o Polácích, jejich zvycích, naturelu. Z našich sousedů o nich vím nejméně, abych byla přesná nevím téměř nic, co by mi tuto zemi víc přiblížilo. Jasně, pamatuji si základní informace ze zeměpisu, ale to je myslím pro to, aby si člověk řekl, že o nějaké zemi něco ví, jaksi málo.

Co se mi však na celé knize líbilo nejvíc, byla otevřenost hlavního protagonisty a jeho nekonvenčnost.  Oceňuji jeho snahu nevyhýbat se tématům, která jsou nejenom církevně i společensky ožehavá např. restituce, celibát a jeho dodržování, hospodaření s církevním majetkem, přiblížení církve současnému světu.  Zároveň se mi bylo příjemné, jak s respektem hovořil o jiných církvích  a církevním dialogu. V neposlední řadě však po celou dobu rozhovoru působil jako člověk "z masa a kostí", který má své přednosti ale i nešvary. Musím říct, že během čtení knihy se naplnila přímá úměra - čím déle jsem ji četla, tím více se mi líbila. A těším se, že se po chvilkách kouknu na některé díly pořadu Uchem jehly, které Zbigniew Czendlik moderuje na střídačuku s  farářem ČCE Pavlem Klineckým. 

čtvrtek 16. února 2017

Čtenářské okénko


Na začátku ledna jsme trochu pozměnili Myščin uspávací rituál, který od té doby zahrnuje také čtení knížek s krátkými příběhy. V současné době tedy jedeme na "Krtečkové" vlně, prokládáno klasickými pohádkami (Perníková chaloupka, Červená Karkulka, O Budulínkovi atd.), zpestřeno  Jabloňkou, Housetem co šlo do Kejhous apod. Musím říct, že Myšku knížky baví už dlouho a opravdu nás mile překvapilo, že zvládá udržet pozornost po celou dobu, co ji čteme. 

Vzhledem k navýšení poptávky (přece jen číst Krtečka každý den nebaví ani Myšku) se z Myšky stala pravidelná návštěvnice knihovny :-) Oproti mně má náskok několik let - do knihovny jsem začala chodit až v první třídě. Dodnes si pamatuji, že číslo mé průkazky bylo 165 :-)

A Myška je již celkem suverénní návštěvník - bez váhání již zamíří k šupleti plnému knížek pro nejmenší, cestou stačí vyzubit svých 12 zubů na přítomné chlapečky, okouknout místní počítač a následně si vybrat Štaflíka a Špagetku, které matka opravdu nemusí!!! :-)

Díky Myščinu čtenářství jsem se o víkendu ocitla na retrovlně. Byli jsme totiž u mých rodičů a já na půdě otevřela skříň, ve které jsou uklizené naše dětské knížky. Když jsem je prohlížela, tak mi většina z nich naskočila, najednou jsem byla o třicet let zpátky a slyšela babičku, jak je bráškovi a mně čte. Já si knihy zamilovala, bráška zvládl absolvovat vzdělávací proces pouze s dvěma poctivě přečtenými knihami - Slabikářem a Autoškolou, i když úřední lejstra dohnala v práci i jeho :-)


 S mužem oba rádi čteme, a proto  Myšce přeji, aby jí tahle záliba vydržela i do budoucna, dobrá kniha je totiž balzám na duši (alespoň tu moji :-) A jak to máte s knihami vy? Případně - máte nějaký  osvědčený tip na čtení pro malou batolecí slečnu?

Myška zatím nemá svůj pokojík, proto jsou knížky uskladněny v krabicích v obýváku. Stálice na čtenářském nebi jsou leporela od Bernerové, o kterých jsem se již zmiňovala tu.

A tady jsou knížky z našeho dětství :-)


Sekora z roku 1984 a 2006. Myška neustále řeší broučka, kterému upadlo lízátko a je smutný. I ona je smutná, nejspíš by mu ho chtěla podat, beruška naše. 

K Hravouce zatím nedorostla, ale moc se těším, že to jednou nastane. Zatím se knihou kochám já :-) 

pátek 17. června 2016

Ženy


Tři knihy, dvacetdevět žen a jejich životních příběhů. O čem to mluvím? O trojici knih: Slečny od Barbory Baronové, Ženy z fary od Věry Lukášové a Hany Schilerové a Ženy v bílem Pavly Frýdlové.

Nejprve se mi dostaly do rukou Slečny. V zimě jsem se o nich dočetla na blogu Jany G. Kniha mě zaujala a já si obratem zjistila, že ji mají u nás v knihově. Dokonce byla tehdy volná. I neváhala jsem a vypravila se pro ni. A následně jsem ji, na mé dnešní poměry, celkem rychle přečetla. Současně jsem si při jejím čtení řekla, že by to byl moc hezký dárek pro jednu moji opravdu blízkou duši. Nastalo další pátrání. Vzhledem k tomu že kniha byla vydaná v roce 2012, nebyla již téměř k dostání. Nakonec jsem ji zakoupila přímo od autorky viz . Mimochodem - moc příjemná žena :-)

Slečny byly následně darovány a líbily se. Na oplátku jsem obdržela tipy na další dvě knihy, které jsou psány v podobném duchu. A tak netrvalo dlouho a já se začetla do knih Ženy z fary a Ženy v bílém. Všechny tři knihy spojuje mapování osudů žen od počátku 20. let 20. století do současnosti.. Myslím si, že každá z nich může čtenáře něčím zaujmout. A protože se mi  tato "minisérie" líbila, přináším jí na blog. Třeba se vám některé z "žen" budou také líbit :-)

                                                                       Slečny

Literární dokument, který se skládá z osmi velmi otevřených zpovědí žen, které spojují dvě věci - jejich bezdětnost a neprovdanost. Autorka si dává za cíl zmapovat postavení svobodných, bezdětných žen v české společnosti  v naší republice. Musím říct, že důvody, pro které slečny zůstaly slečnami byly různé např. existence kontinuálního vztahu s ženatým milencem, emigrace okolo třicítky a následné usazování se v cizí zemi, zachování věrnosti padlému milému ve válce, řádový život atd.

Sama jsem si jednu dobu myslela, že zůstanu slečnou napořád. A můžu potvrdit, že pocity a dotazy, se kterými se ženy - slečny v mém tehdejším věku setkávaly byly vlastně velmi podobné těm, kterým jsem sama před cca. sedmi lety čelila.



Ženy z fary

Kniha obsahuje rozhovory s jedenácti ženami, které dobu totality prožily jako farářky českobratrské církve evangelické nebo jako paní farářové (rozuměj manželky farářů). Ženy se ve svých vyprávěních objasňují, jak se dostaly na faru, a co jejich role ať již farářky či paní farářové obnášela. Kromě vyprávění o rodinných a sborových vztazích, lze v knize najít příběhy osobní statečnosti žen, které se nebály vyznat svoji víru a tím podávat svědectví o životě křesťanů v době totality. Byť samy ženy  svůj postoj často jako odvážný nehodnotí.



Ženy v bílem

I tato kniha se skládá z životních příběhů deseti lékařek různého věku a zaměření. Všechny lékařky se dotýkají tématu diskriminace žen a nerovnost v postavení žen lékařek vůči svým kolegům. Koneckonců impulsem pro vznik této knihy byl výrok prezidenta České lékařské komory MUDr. Kubka, ve kterém uvedl, že přílišná feminizace českého zdravotnictví je jednou z hlavních příčin jeho krize. 

Ženy - lékařky ve svých příbězích dokládají,  že dobrým lékařem může být muž i žena. Na rozdíl od mužů jsou však ženy často nuceny řešit kromě svého povolání také otázku rodiny (jejího načasování) a skloubení péče o děti a zaměstnání. Musím říct, že právě poslední zmiňované téma tj. skloubení rodinného a pracovního a rodinného života mě u Žen v bílém hodně zajímalo. Sama totiž pracuji také v oboru, který se mění (což je i téma medicíny) a udržet krok není jednoduché. A pokud se chci jednou naplno vrátit zpět (a to chci), tak už teď musím pracovat na tom, abych z oboru úplně nevypadla. Současně však nechci, aby mi utekly cenné dny, týdny a měsíce s Myškou. A hledání kompromisů nebývá jednoduché, zejména s ohledem na současné nastavení společnosti.


neděle 8. května 2016

Čas ohně, čas šeříků

Na dnešní den připadly rovnou dva svátky. Ten první z nich se týká pouze části populace - mám na mysli svátek matek! S radostí si uvědomuji, že se mě letos poprvé také týká :o) Je to taková moje malá premiéra. Mám z toho radost a současně jsem ráda, že se toto ocenění maminek dostalo do kalendáře. Maminky si to zaslouží...

Druhým svátkem, o kterém se na rozdíl od loňského kulatého výročí, letos mluví podstatně méně je den vítězství nad fašismem tj. konec druhé světové války. V tyto květnové dny si pravidelně vzpomenu na moji babičku, která mi vyprávěla, o tom jak prožili poslední dny války ve sklepě (v tom sklepě, kde jsou dneska uskladněny brambory) s tehdy mým ročním taťkou. Také se již řadu let právě v kontextu květnových událostí vracím ke knihám Elišky Horelové. ( Její trilogii "Zdivočelá voda, Strhané hráze a Potopa" jsem zmiňovala již tu.)

Konec války je totiž velmi hezky popsaný očima dospívajících dětí v knize "Čas ohně, čas šeříků." Nepopírám, že v ní je trochu cítit poplatnost doby ve které byla napsaná (70. léta 20. století), přesto však vnímám, že v ní převažuje dar, který Eliška Horelová má - umí totiž psát o opravdu smutných a pohnutých událostech s humorem. Čtenáři je tak chvíli do smíchu a chvíli do pláče. A totéž platí o knize "Kluci ze zabraného". 

Jsem přesvědčena, že konec války je na místě si připomínat, už proto že každý rok, který prožijeme v míru a ve svobodné zemi je dar. A že je to dar velmi křehký, je myslím, v současné době nabíledni.


Kniha už má svá nelepší léta za sebou, je několikrát lepená. Přesto jsem z ní měla velikou radost, když jsem ji přes internetový portál sehnala. 


Úvodní slovo ke knize "Hoši ze zabraného". Tak nějak mě vždycky dostane. Možná i proto, že mám pořád velmi silný vztah ke svému rodnému kraji (navzdory tomu, že žiji jinde), jsem z chalupy a vím, jak má člověk rád ten kousek země, na kterém pracuje a který mu patří.