středa 17. srpna 2016

Látkování



Ještě před příchodem Myšky jsem si říkala, že bych jednou chtěla zkusit šátkování (rozuměj nošení dítěte v šátku a později v nosítku) a látkování (tj. používání látkových plen). Inspirací pro mě byla moje švagrová.

Po Myščině příchodu došlo poměrně dost rychle na nošení v šátku, který nám opravdu moc pomohl v navázání kontaktu. I když to zpočátku nevypadalo, tak Myška je dodnes nosící typ :-) A myslím, že velkou zásluhu na tom má citlivý přístup Ivy, u které jsme byly na soukromé lekci šátkování. Nošení si užíváme obě!

Látkování tak rychlý průběh rozhodně nemělo. Na začátku jsme chtěli používat jednorázovky, aby na Myšku nebylo moc změn najednou. Pak se objevila mykóza, kterou si s sebou přinesla z Domečku. A pak byla zima a já se nemohla nějak odhodlat... I když jsem si pořád říkala, že to chci aspoň zkusit, a že by mě to mrzelo, kdybych se k látkování nedokopala. Současně mě na celé situaci nejvíc štvalo to množství těžce rozložitelného odpadu. Jako jakousi úlitbu jsem začala používat ekopleny z DM.

Krátce poté co jsem muži říkala, že se obávám, že se k látce asi fakt neodhodlám,  nám došla zásoba jednorázovek. Myška totiž onemocněla, já se nedostala k plánovanému velkému nákupu a muž měl dorazit až pozdě večer. Hm, co teď? Ano, tušíte správně. Na scéně se objevily látkovky, které byly dosud zastrčené na dně skříně. A já je zkusila! Připadala jsem si jako experimentátor první kategorie. A především jsem čekala, co to s Myškou udělá. A ono se nestalo vůbec nic :-)

A tak od té doby převážně látkujeme (pouze v noci dávám jednorázovku, pak na delší cesty a o dovolené). Část látkových plen používám z výbavy mé švagrové. Část jsem pořídila z bazárku a od kamarádky. Kombinuji kapsovky (hlavně na doma) se systémem svrchních kalhotek (i když jsem k nim zpočátku měla výhrady, jenže venku opravdu vydrží víc). Mám tři pleny AIO s nacvakávacím jádrem (takže vlastně SIO), několik svrchňáčků a řadu vkládaček. Ano, je to práce navíc. Ale není to tak strašné :-) 

A hlavně mám příjemný pocit z toho, že: a) jsem překonala svoji liknavost (i když jsem k tomu vlastně byla donucena situací, co si budeme povídat). b) alespoň trochu snižuji produkovaný odpad c)  časem se nám vrátí i peníze vložené do pořízení látkovek.

Musím říct, že jsem přečetla řadu článků a diskusí o používání/nepoužívání látkových plen. Občas jsem nad některými názory žasla. Současně mě to však ještě více utvrdilo v mém přesvědčení, že  látkovky jsou šetrnější k přírodě i dětskému zadečku - minimálně v tom směru, že Myšku častěji kontroluji, zda je počuraná nebo ne. A taky je pravda, že mám štěstí, že se v látkovkách neopruzuje víc než v papírovkách a je v nich spokojená. Jediné, co mě trochu štve, je fakt, že jsem s nimi začala relativně pozdě. Z druhé strany - lepší než vůbec :-)

A pokud někdo z vás váhá, zda látkovky zkusit, přidávám několik zdrojů, ze kterých jsem čerpala při svém "studiu":o) Hezký přehled má Jitu, Syroovka nebo Madame Coquette. Zejména poslední zmiňovaná mě opravdu oslovila ve svém článku. V dost bodech vidím sama sebe.

Látkování zdar!

Edit: Od října 2016 látkujeme celodenně a spokojenost velká :-)

sobota 13. srpna 2016

Letošní prázdniny

jsou téměř ve svém finiši. Než jsem se stačila pořádně nadechnout letního vzduchu, užít si tepla a světla, tak podzim klepe na dveře. Jsem ráda, že můžu říct, že jsme si je užili. Byly totiž tak jiné než ty předchozí roky! Snad poprvé od základní školy jsem měla o prázdninách volno (po základce jsem totiž každé prázdniny makala na brigádách), které jsme s Myškou využily především na cestování mezi prarodiči, doma jsme pobyly pokaždé jen pár dnů. V létě se nám prostě nechtělo být na sídlišti, zvlášť když u obojích prarodičů je zahrada a za humny louka, les. 

A bylo to moc fajn :-) Myška si to užila, obojí rodiče také. No, a já taky :-), byť to balení a vybalování mě opravdu nebaví. A taky nám chyběl tatínek.  Z druhé strany mohu říci, že díky častým přejezdům se stávám odborníkem na rychlobalení batolete :-), sebe zvládám sbalit, díky dřívějšímu pendlování na trase intr - domov a později ubytovna - domov, bez problémů.

Místo dalších řečí přikládám pár snímků z jedné letní procházky s Myškou.

A přeji hezké, teď už snad zase, letní dny!


Jo, třešně zrály, sladký třešně zrály a teplej vítr vál

V dáli moje milovaná Javořice

Zvládly jsme nasbírat i trochu borůvek. Myška pak byla celá namodro :-)

Po psovi a kočce, další Myščino oblíbené zvíře. 

Kolmanův křížek, čerstvě po rekonstrukci. 

pátek 17. června 2016

Ženy


Tři knihy, dvacetdevět žen a jejich životních příběhů. O čem to mluvím? O trojici knih: Slečny od Barbory Baronové, Ženy z fary od Věry Lukášové a Hany Schilerové a Ženy v bílem Pavly Frýdlové.

Nejprve se mi dostaly do rukou Slečny. V zimě jsem se o nich dočetla na blogu Jany G. Kniha mě zaujala a já si obratem zjistila, že ji mají u nás v knihově. Dokonce byla tehdy volná. I neváhala jsem a vypravila se pro ni. A následně jsem ji, na mé dnešní poměry, celkem rychle přečetla. Současně jsem si při jejím čtení řekla, že by to byl moc hezký dárek pro jednu moji opravdu blízkou duši. Nastalo další pátrání. Vzhledem k tomu že kniha byla vydaná v roce 2012, nebyla již téměř k dostání. Nakonec jsem ji zakoupila přímo od autorky viz . Mimochodem - moc příjemná žena :-)

Slečny byly následně darovány a líbily se. Na oplátku jsem obdržela tipy na další dvě knihy, které jsou psány v podobném duchu. A tak netrvalo dlouho a já se začetla do knih Ženy z fary a Ženy v bílém. Všechny tři knihy spojuje mapování osudů žen od počátku 20. let 20. století do současnosti.. Myslím si, že každá z nich může čtenáře něčím zaujmout. A protože se mi  tato "minisérie" líbila, přináším jí na blog. Třeba se vám některé z "žen" budou také líbit :-)

                                                                       Slečny

Literární dokument, který se skládá z osmi velmi otevřených zpovědí žen, které spojují dvě věci - jejich bezdětnost a neprovdanost. Autorka si dává za cíl zmapovat postavení svobodných, bezdětných žen v české společnosti  v naší republice. Musím říct, že důvody, pro které slečny zůstaly slečnami byly různé např. existence kontinuálního vztahu s ženatým milencem, emigrace okolo třicítky a následné usazování se v cizí zemi, zachování věrnosti padlému milému ve válce, řádový život atd.

Sama jsem si jednu dobu myslela, že zůstanu slečnou napořád. A můžu potvrdit, že pocity a dotazy, se kterými se ženy - slečny v mém tehdejším věku setkávaly byly vlastně velmi podobné těm, kterým jsem sama před cca. sedmi lety čelila.



Ženy z fary

Kniha obsahuje rozhovory s jedenácti ženami, které dobu totality prožily jako farářky českobratrské církve evangelické nebo jako paní farářové (rozuměj manželky farářů). Ženy se ve svých vyprávěních objasňují, jak se dostaly na faru, a co jejich role ať již farářky či paní farářové obnášela. Kromě vyprávění o rodinných a sborových vztazích, lze v knize najít příběhy osobní statečnosti žen, které se nebály vyznat svoji víru a tím podávat svědectví o životě křesťanů v době totality. Byť samy ženy  svůj postoj často jako odvážný nehodnotí.



Ženy v bílem

I tato kniha se skládá z životních příběhů deseti lékařek různého věku a zaměření. Všechny lékařky se dotýkají tématu diskriminace žen a nerovnost v postavení žen lékařek vůči svým kolegům. Koneckonců impulsem pro vznik této knihy byl výrok prezidenta České lékařské komory MUDr. Kubka, ve kterém uvedl, že přílišná feminizace českého zdravotnictví je jednou z hlavních příčin jeho krize. 

Ženy - lékařky ve svých příbězích dokládají,  že dobrým lékařem může být muž i žena. Na rozdíl od mužů jsou však ženy často nuceny řešit kromě svého povolání také otázku rodiny (jejího načasování) a skloubení péče o děti a zaměstnání. Musím říct, že právě poslední zmiňované téma tj. skloubení rodinného a pracovního a rodinného života mě u Žen v bílém hodně zajímalo. Sama totiž pracuji také v oboru, který se mění (což je i téma medicíny) a udržet krok není jednoduché. A pokud se chci jednou naplno vrátit zpět (a to chci), tak už teď musím pracovat na tom, abych z oboru úplně nevypadla. Současně však nechci, aby mi utekly cenné dny, týdny a měsíce s Myškou. A hledání kompromisů nebývá jednoduché, zejména s ohledem na současné nastavení společnosti.


středa 8. června 2016

Na skok


jsme byly s Myškou u mých rodičů. V neděli nás muž přivezl, dneska jsme odjížděly. Byl to krátký čas, zároveň však velmi intenzivní. Mám pocit, že čas na venkově utíká jinak, než ve městě. Člověk ty dny tak nějak víc prožije. 

A my je prožívaly naplno :-) Myška zažila několik premiér - první lezení do schodů, první jízdu vlakem, krmení kačen, lezení po posekané trávě. Já zas stihla udělat mamce pečený čaj ze zbytků loňských zásob. Současně jsem nemohla opomenout, že bezová sezóna je v plném proudu, takže jsem se pustila do výroby domácí bezové šťávy, které předcházela naše "tour de bez".

A taky mě stále fascinuje, že na místa, na která jsem chodila jako holka, teď vozím Myšku. Jak prohlásila jedna z kamarádek, se kterou jsme tvořily dívčí trio - máme tady další generaci. A má pravdu :-) S tím také souvisí, že mě nepřestává chvilkami udivovat, že lidi které znám od mala a oni mě, najednou potkávám s Myškou - v úplně jiné a nové roli. Vnitřně je mi z toho moc hezky :-)

V neposlední řadě jsem konečně přijala, že můj blog již není jenom o šití. A jak to vypadá, jeho cesta se začíná ubírat jiným směrem. To však neznamená, že jsem šití pověsila na hřebík! Jen jsem si uvědomila, že mě vlastně "čekání" na dokončení šicího projektu blokuje k psaní příspěvků, které nejsou šicí.  A to nechci. Nebo jinak řečeno - chci si zaznamenávat věci, které mě oslovily, posunuly, rozesmály, rozesmutnily, které prostě tvoří můj svět!

Přeji vám krásný červen :o) 

čtvrtek 26. května 2016

Rozsudek

Anonymizovaná verze (proto ten "výkus" vlevo nahoře).

byl vynesen! Od včera ho máme s doložkou právní moci. Jupíí! Radost velká, úleva obrovská... Teď už je Myška naše i právně :-)

Když byl na podzim vynesen první rozsudek, pamatuji si, jak mě skoro mrazilo. Přece jen - byla jsem poprvé účastníkem soudního řízení. Sice jsem v práci četla řadu rozsudků, ale tenhle byl NÁŠ  a o NÁS. I tehdy byla velká radost - bez rozsudku by nám Myšku nevydali. Současně se však s radostí snoubila obava, nervozita z toho, co přijde. Moc jsme se na Myšku těšili, opravdu moc :-). Současně těch změn bylo hodně najednou. V neposlední řadě - Myška nebyla v té době právně volná. To fakticky znamenalo, že až do uplynutí lhůty, kterou měla její rodina na rozmyšlenou, jsme byli vystaveni riziku, že bychom Myšku museli vracet, kdyby... 

Nechci tvrdit, že jsem každou hodinu vyhlížela konec této lhůty. To ani nešlo. Bylo nutné se dostat do nové role, zvládnout péči o miminko, řešit Myščinu deprivaci. I tak jsme však s mužem byli vděční za každý den, týden, který nás přibližoval k jejímu konci. Dočkali jsme se! Když jsme volala na úřad, aby si to potvrdila, tak se mi klepala kolena. Uff. 

Několikrát jsme si vyslechli, že "bych do toho rizika nešel/nešla". Naprosto chápu! Také jsme to tak měli původně nastaveno. Jenže - roky běží, bioděťátko nepřichází, do toho nový občanský zákoník, který proces adopce zkomplikoval. A tak jsme se nakonec rozhodli jít do rizika. A vyplatilo se! Díky naší toleranci jsme se dočkali dříve a získali malé mimi.  Podle nového občana je totiž dítě nejdříve právně volné ve 4,5 měsících. Předpokladem však je, že VŠICHNI (rodiče, úřad, soud) spolupracují, což rozhodně není samozřejmostí, spíš výjimkou. Útěchou nám bylo, že i kdybychom Myšku měli vracet, zažila na rozdíl od ústavu individuální péči a teplo domova.

A jak to bylo teď? Když jsem si četla druhý rozsudek, seděla jsem na gauči, dívala se na spokojenou Myšku a cítila, že máme kus cesty za sebou. A mnohem, mnohem delší před sebou. A jak říkala paní soudkyně - nemáme si chodit za 18 let stěžovat :-) V tuto chvíli je soudní maraton za námi. Myščina minulost je právně uzavřena. Pro nás však nekončí, Naopak -  Myščin život před námi je její součástí, se kterou budeme pracovat všichni tři celý život ( časem možná čtyři, máme totiž podanou žádost o druhé děťátko). Víme, že to možná nebude vždy jednoduché, že pravda je v lidských vztazích důležitá, a že to bude ještě velký kus cesty. Věříme však, že tu naši společnou cestu  s Boží pomocí zvládneme!

pátek 20. května 2016

Projekt "Život v kufříku"


Myslela jsem si, že další příspěvek bude o šití (konečně zase po čase!). Než jsem stačila svůj plán zrealizovat narazila jsem na stránkách www.adopce.com na zmínku o projektu "Život v kufříku". Jeho podstatou je pracovat s životním příběhem dětí, které jdou z porodnice do náhradní rodinné péče (ať už se jedná o kojenecký ústav, pěstouny na přechodnou dobu, adopce).

Vzhledem k absenci informací o jejich narození chtějí zakladatelky projektu tyto děti "na jejich životní pouť vybavit kufříkem, který obsahuje co nejdetailnější a nejpestřejší informace a "suvenýry" spojené právě s tímto okamžikem (touto dobou). Doufáme, že všichni, kdo budou o dítě dále pečovat, na tuto myšlenku navážou: budou pracovat s životním příběhem dítěte a pozvolna tak budou plnit kufřík, který symbolizuje cestu životem." zdroj: tady

V kufříku by děťátko mělo mít první fotografie, otisky ručiček, nožiček, dudlík, kojeneckou láhev ale tak např. noviny ze dne, kdy se narodilo. Musím říct, že se mi myšlenka projektu moc líbí! Vím, že kufřík náruč nenahradí, přesto mám opravdovou radost, že někomu došlo, že  na samém počátku života dětí v náhradce nemusí být nutně bílé místo. Více informací o projektu najdete tu,  reportáž na novinkách zde

A ještě více mě těší, že Myška k nám s prázdnou nepřišla. Pravda, z porodnice má pouze záznam ve zdravotním průkazu. Nicméně při propuštění z ústavní péče jsme kromě propouštěcí zprávy, rodného listu, ošetřovatelské zprávy, průkazky pojištěnce obdrželi také CD s fotografiemi a Myščiny osobní věci tj. oblečení, hračku, deku bačkůrky. Jsem za to tak ráda!

A tak všechny tyto věcičky opatruji a postupně dávám stranou a vím, že budou pečlivě schované do doby, než je bude chtít Myška vidět. A při její zvědavosti to nebude dlouho trvat :-)

neděle 8. května 2016

Čas ohně, čas šeříků

Na dnešní den připadly rovnou dva svátky. Ten první z nich se týká pouze části populace - mám na mysli svátek matek! S radostí si uvědomuji, že se mě letos poprvé také týká :o) Je to taková moje malá premiéra. Mám z toho radost a současně jsem ráda, že se toto ocenění maminek dostalo do kalendáře. Maminky si to zaslouží...

Druhým svátkem, o kterém se na rozdíl od loňského kulatého výročí, letos mluví podstatně méně je den vítězství nad fašismem tj. konec druhé světové války. V tyto květnové dny si pravidelně vzpomenu na moji babičku, která mi vyprávěla, o tom jak prožili poslední dny války ve sklepě (v tom sklepě, kde jsou dneska uskladněny brambory) s tehdy mým ročním taťkou. Také se již řadu let právě v kontextu květnových událostí vracím ke knihám Elišky Horelové. ( Její trilogii "Zdivočelá voda, Strhané hráze a Potopa" jsem zmiňovala již tu.)

Konec války je totiž velmi hezky popsaný očima dospívajících dětí v knize "Čas ohně, čas šeříků." Nepopírám, že v ní je trochu cítit poplatnost doby ve které byla napsaná (70. léta 20. století), přesto však vnímám, že v ní převažuje dar, který Eliška Horelová má - umí totiž psát o opravdu smutných a pohnutých událostech s humorem. Čtenáři je tak chvíli do smíchu a chvíli do pláče. A totéž platí o knize "Kluci ze zabraného". 

Jsem přesvědčena, že konec války je na místě si připomínat, už proto že každý rok, který prožijeme v míru a ve svobodné zemi je dar. A že je to dar velmi křehký, je myslím, v současné době nabíledni.


Kniha už má svá nelepší léta za sebou, je několikrát lepená. Přesto jsem z ní měla velikou radost, když jsem ji přes internetový portál sehnala. 


Úvodní slovo ke knize "Hoši ze zabraného". Tak nějak mě vždycky dostane. Možná i proto, že mám pořád velmi silný vztah ke svému rodnému kraji (navzdory tomu, že žiji jinde), jsem z chalupy a vím, jak má člověk rád ten kousek země, na kterém pracuje a který mu patří.