pátek 19. května 2017

Tento způsob jara


zdá se mi poněkud nešťastným. 

Měla jsem v plánu napsat příspěvek o tom, jak se mi podařilo zvládnout svoje postní předsevzetí, doufala jsem, že došiji a dám na blog některé věci, které mám na stole nastříhané, chtěla jsem sdílet pocity z jednoho článku, který mě zaujal. 

Jenže... od minulého příspěvku (tedy od konce dubna) se nějak nemůžeme vymotat z nemocí. Nejprve jsme si s Myškou a mužem předali střevní virózu. Pak nastal klid před bouří v podobě dvou dnů oddechu. A pak Myška dostala teploty, které se vyšvihly až do astronomických čtyřicítkových výšin. Verdikt - zánět ledvin. Taky co čekat, při CRP dvacetkrát vyšším než je norma.  Myška je však laškovnice - střihla si další čtyřicítku čtvrtý den od zahájení léčby antibiotiky. Okamžitě jsme jeli na pohotovost, měli jsme sbaleno do nemocnice. Při odjezdu mělo dítě  teplotu 38,5, v ordinaci 37,2! Byla jsem za hysterickou matku. Ve zprávě máme, že:"dítě bylo negativistické, brebentilo... maminka zjistila vysokou teplotu a shledala kašel". Hm, tak kašel si Myška ulovila slušný, ale to je snad už poslední úlovek této jarní sezóny!

A aby toho nebylo málo, mamku odvezla záchranka. Vypadalo to nevinně. Bohužel, to  nevinné není. Mamka byla od soboty do včerejška v umělém spánku. Teď už je vzhůru a my věříme, že její uzdravení je na dobré cestě. Člověk má ten fokus najednou jinak nastavený. 

Od včerejška konečně vnímám a cítím, že bude dobře! Posledních deset dnů mi dalo zabrat jak už dlouho nic. Celou situaci komplikovalo a stále ještě trochu komplikuje moje nevyspání - noci teď jsou náročné, byť lepší než před týdnem.. Aspoň že už to venku vypadá trochu lépe - vlastně  jsme skočili rovnou do léta :-) A hlavně díky Bohu, že na to nejsem sama!

Tak snad už budu příště psát o tom, jak jsem došila ty moje nastříhané resty.... :-)

neděle 30. dubna 2017

Postel hospoda kostel


je název knihy - rozhovoru s polským knězem Zbignniewem Czendlikem. Když jsem plakát upozorňující na tuto knihu zahlédla v MHD, tak mě zaujal název. O několik měsíců si ji přečetl můj muž a následně já. A mohu ji vřele doporučit. Myslím, že osobnost Zbigniewa Czendlika je natolik zajímavá, že může zaujmout široké spektrum lidí.

Pro mě bylo objevné uvědomění si rozdílu postavení polských kněží oproti našim. Zbigniew Czendlik byl na začátku své kněžské cesty poslán do ČR, kde ho čekal šok. Přece jen přechod z katolického Polska do ateistických Čech  nebyl úplně jednoduchý. V Polsku byl váženým občanem, který měl na starosti jednu farnost, faru s několika placenými zaměstnanci. V Čechách ho čekal kolega, který se chystal na důchod, farnost která netušila, že jejich stávající kněz půjde do penze a kostel, který rozhodně nebyl naplněn. 


 Celkově jsem ráda, že jsem se z knihy dozvěděla víc o Polácích, jejich zvycích, naturelu. Z našich sousedů o nich vím nejméně, abych byla přesná nevím téměř nic, co by mi tuto zemi víc přiblížilo. Jasně, pamatuji si základní informace ze zeměpisu, ale to je myslím pro to, aby si člověk řekl, že o nějaké zemi něco ví, jaksi málo.

Co se mi však na celé knize líbilo nejvíc, byla otevřenost hlavního protagonisty a jeho nekonvenčnost.  Oceňuji jeho snahu nevyhýbat se tématům, která jsou nejenom církevně i společensky ožehavá např. restituce, celibát a jeho dodržování, hospodaření s církevním majetkem, přiblížení církve současnému světu.  Zároveň se mi bylo příjemné, jak s respektem hovořil o jiných církvích  a církevním dialogu. V neposlední řadě však po celou dobu rozhovoru působil jako člověk "z masa a kostí", který má své přednosti ale i nešvary. Musím říct, že během čtení knihy se naplnila přímá úměra - čím déle jsem ji četla, tím více se mi líbila. A těším se, že se po chvilkách kouknu na některé díly pořadu Uchem jehly, které Zbigniew Czendlik moderuje na střídačuku s  farářem ČCE Pavlem Klineckým. 

úterý 18. dubna 2017

Gigi


Některé dítě ho vyžaduje, jiné ho má jen na spaní, další ho nechce vůbec. Řeč je o dudlíku. Nedávno byl na jednom serveru deníček na téma dudlík (něco ve smyslu - fuj ošklivé slovo). K deníčku se strhla ohromná diskuse zahrnující dva tábory (jak už tak bývá) - odpůrce a příznivce (či neutrály).  Přemýšlela jsem do jaké skupiny bych se zařadila. Následně jsem došla k závěru, že vlastně nevím. Ano, ideální je, když dítě dudlík nemá a zároveň neobjeví, že má paleček, který dudlík plně nahradí. Z druhé strany si nemyslím, že dudlík je až takové zlo, které dítě poškozuje. Asi jako ve všem je potřeba ho používat s mírou. 

Když jsme si Myšku poprvé chovali tak měla v pusince dudlík. Takovou tu kytičku, kterou měla většina z nás taky. Při poslední návštěvě Myšky už neměla v pusince dudlík, ale paleček, který usilovně sála, zejména v situacích kdy nebyla v pohodě. První dny u nás měla paleček v pusince téměř nonstop, její hlasité sání znamenalo, že má hlad, což jsme zpočátku nechápali, čekali jsem totiž, že bude plakat... Postupně se situace zlepšovala, Myška objevovala, že když si zapláče či jinak vyjádří nespokojenost, tak na ni reagujeme, přesto paleček byl pořád "in" a  dudlík  naprosto "out". V té době jsme si vyslechli celkem dost rad a hlavně prognóz o tom, jak se palečku nebude moci zbavit, půjde s ním do školy, bude ho mít zdeformovaný atd. Na internetu jsem dokonce našla příběh paní, která cucala ve spaní palec svému manželovi. 

Měli jsme štěstí. Myška cca. v půl roce vzala dudlík na milost, paleček používala pouze ve chvílích, které pro ní byly náročné, později už vůbec. Do roka měla dudlík v pusince často, následovalo období kdy byla téměř bez dudlíku. No, a teď je opět na dudlíkové vlně - dudlíku říká gigi. A chce ho  na spaní, do auta, při dlouhém čekání, když si na něj vzpomene tak se v ní gigistka také ozve. Hodně jsme s mužem řešili, zda jí ho "dopřát" nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli, že za určitých podmínek ano např. ven ho nenosí (před odchodem ukládá gigi do postýlky), dává ho odpočinout, když si hraje tak ho také nemá. Nemáme z toho radost, ale jak jsme zjišťovali mezi přáteli, kteří mají stejně staré děti - je to prostě fáze, která zase opadne. A další věc - máme obavu, aby Myška znovu neobjevila paleček. S dudlíkem totiž do školy nikdo nešel, s palcem v puse ano. 

Rádi bychom dospěli do fáze, kdy Myška sama dudlík odloží. A věřím, že k tomu časem dojde. Jen si nejsem jistá, zda do té doby dokážu být stále jemně asertivní vůči starším dámám, které mě nebo manželovu maminku neváhají upozornit, že Myška je na dudlík už velká (nemá ještě dva roky), už by ho mít neměla, ideálně ponoukají Myšku ať jim dudlík odevzdá (příhoda z MHD či dvouhodinového čekání u doktora). Vrr. Tak nějak mám pocit, že dítě je věc veřejná a každý má právo se k němu, jeho výchově, potřebám a přístupu rodičů vyjádřit. Štve mě to, protože nic není černobílé, člověk nikdy neví, co se za danou situací skrývá, ale především mě fascinuje jejich drzost, se kterou se neváhají se svojí troškou přidat do mlýna. Tenhle příspěvek píšu na blog i proto, abych si na něj jednou (až budu mít potřebu udílet rady) vzpomněla a nevyžádané rady si nechala pro sebe :-)

Jak jste řešili dudlíkové období vy? A máte nějaký tip, jak ho ukončit? 

Mějte se hezky a v následujících dnech nezmrzněte!


pátek 14. dubna 2017

Velikonoční


Milé čtenářky,
přeji vám hezké prožití Velikonoc a hodně radosti z jarních dnů!

Křížulka

sobota 1. dubna 2017

Puzzle


Březen byl jeden velký sprint. Utekl ani nevím jak. V jeho samotném finiši mě čekal moc milý sraz s "mými holkami Jihlavačkami". Už jsem o nich psala tu a tady. 

Vím, že se budu opakovat. A to mě vlastně taky těší.

Sešlo se nás všech šest. Dnes již šest matek, které zanechaly na jeden večer rodinný krb a péči o mláďata tatínkům. A bylo moc hezky! 

Pořádně jsme pokecaly, probraly všechno možné i nemožné. Naplánovaly potenciální termíny  APALUCHY 2017. Prostě jsme navázaly, tam kde jsme minule skončily.

V průběhu večera nám došlo, že už máme letos patnáct let od maturity. Za rok to bude dvacet let, co se známe! A pořád nám stojí za to udržovat naše vztahy. Navzdory uběhlým rokům a získaným zkušenostem jsme to pořád my - ty holky intračky. Každá tak jiná a dohromady fungující jako skvěle zapadající puzzle...

Celou cestu domů jsem se usmívala. Jsem strašně unavená (večerka byla totiž ve čtyři a budíček v sedm ráno). Po příjezdu mě čekala rodinná oslava a následně práce na zahradě. Jedno však vím jistě - stálo to za to! Opravdové přátelství je totiž velký dar.  

Holky, díky ♥ Na viděnou na další APALUŠE!

sobota 11. března 2017

Sovy na stromě, polštář pod hlavu

K očistnému procesu, o kterém jsem psala minule, patří také likvidace restů. Tady jsou moje dva šicí opožděné vánoční dárky (červenám se, víc s tím však neudělám...). Soví taška pro moji blízkou duši, která opožděnost dárku vzala s nadhledem  a pronesla něco ve smyslu: "Vánoce jsou každý rok, takže klid". V zásadě by se tedy mohlo jednat o předčasný dárek k letošním Vánocům :o)

Taška má stejné rozměry jako tyto. Jen se mi konečně podařilo najít fígl na našívání popruhů (uch). U těch předchozích tašek jsem je všívala do  vnitřku tašky, tady jsou našité z vnějšku  a myslím, že tato varianta vypadá líp

Druhým dárkem byly povlaky na polštář. Kamarádka si vybrala látku a rozměry 40x40 cm. I když mi látky na první pohled moc "neseděly" tak výsledek je myslím hezký :-)

Složená látka na polštáři je druhý povlak, ten se mi však nepodařilo nějak rozumně vyfotit (jako vždy jsem totiž fotila na poslední chvíli). 

neděle 5. března 2017

Půst (nejen) od věcí


Už nějaký čas vnímám, že naše domácnost je přeplněná věcmi, které nutně nepotřebujeme a které zabírají prostor. Částečně tomu tak je i proto, že jsme v procesu přípravy budování pokojíku pro Myšku a některé věci přestaly mít svoje pevné místo. Poctivě však musím přiznat, že navzdory Terapii domova, je náš byt celkem dost zaplněn, i když by tomu tak nemuselo vůbec být a mně v tom není dobře. 

Poslední dobou se v mém přemýšlení ve vztahu k nakládání s věcmi a vedení domácnosti střetávají tři směry, které mě něčím oslovily - zmiňovaná Terapie domova (nebo-li sytém pode Fly lady), u které se mi líbí myšlenka, každý den udělat kus úklidu. Stačí málo ale pravidelně. Dalším směrem je minimalismus, tedy užívání pouze věcí, které člověk opravdu potřebuje nebo které mu dělají radost. Zde je inspirativní kniha Marie Kondo "Zázračný úklid" - ve které se dají najít dobré tipy na zjednodušení chodu domácnost. Pro mě však byla kniha místy silná káva např. když Marie doporučuje neuschovávat celou knihu, ale vytrhnout si pasáže, které se nám líbí. Mnohem střídmější a pro naše podmínky reálnější mi přijde web zijememinimalismem.cz

A třetím směrem o kterém přemýšlím je bezodpadová problematika tj. zero waste styl. A tady musím říct, že jsme udělali v posledních měsících asi největší posun - počínaje výměnou jednorázových plen za látkové, nahrazením igelitových pytlů na biodpoad za papírové, důsledným tříděním bioodpadu, používáním látkových sáčků na ovoce a zeleninu atd. Určitým zarámováním mých úvah pro mě bylo přečtení si knihy "Domácnost bez odpadu" od Bey Johnson. 

Minulý víkend jsem byla doma sama a konečně jsem se pustila do několika plánových čistek. A následně se chodila mým dílem kochat :-) Bylo mi najednou v tom našem bytečku líp. A tento pocit mi potvrdil moje dřívější přemýšlení o tom, jak pojmout letošní půst. Moc hezky svoji úvahu napsala Jitu a já s ní musím souhlasit, že postít se např.  od masa by pro mě byl jednoduchý úkol, půst od jídla celkově dělat nechci, i kvůli tomu že potřebuji sílu k péči o Myšku a taky chci přibrat :-)

Pro letošek jsem se nakonec rozhodla, že dobu postní chci pojmout jako cestu k pořádku/očistě v sobě i okolo sebe. Očistu prostoru  od věcí které mi berou energii (vidím, že je musím řešit, přesunout, vytřídit atd. V některých bodech je pro mě inspirací 40 denní výzva k zerowaste zde), očistu těla (ráda bych omezila cukr v kávě i v dalších nápojích a jídle) a také očistu ducha (zajistit si více klidu na čtení, modlitbu). Vím, že to není jednoduchý úkol, ale chci se o tu cestu alespoň pokusit. A jsem moc ráda, že to s mužem máme hodně podobně :-) 

Přeji vám hezké očistné jarní dny!