Některé dítě ho vyžaduje, jiné ho má jen na spaní, další ho nechce vůbec. Řeč je o dudlíku. Nedávno byl na jednom serveru deníček na téma dudlík (něco ve smyslu - fuj ošklivé slovo). K deníčku se strhla ohromná diskuse zahrnující dva tábory (jak už tak bývá) - odpůrce a příznivce (či neutrály). Přemýšlela jsem do jaké skupiny bych se zařadila. Následně jsem došla k závěru, že vlastně nevím. Ano, ideální je, když dítě dudlík nemá a zároveň neobjeví, že má paleček, který dudlík plně nahradí. Z druhé strany si nemyslím, že dudlík je až takové zlo, které dítě poškozuje. Asi jako ve všem je potřeba ho používat s mírou.
Když jsme si Myšku poprvé chovali tak měla v pusince dudlík. Takovou tu kytičku, kterou měla většina z nás taky. Při poslední návštěvě Myšky už neměla v pusince dudlík, ale paleček, který usilovně sála, zejména v situacích kdy nebyla v pohodě. První dny u nás měla paleček v pusince téměř nonstop, její hlasité sání znamenalo, že má hlad, což jsme zpočátku nechápali, čekali jsem totiž, že bude plakat... Postupně se situace zlepšovala, Myška objevovala, že když si zapláče či jinak vyjádří nespokojenost, tak na ni reagujeme, přesto paleček byl pořád "in" a dudlík naprosto "out". V té době jsme si vyslechli celkem dost rad a hlavně prognóz o tom, jak se palečku nebude moci zbavit, půjde s ním do školy, bude ho mít zdeformovaný atd. Na internetu jsem dokonce našla příběh paní, která cucala ve spaní palec svému manželovi.
Měli jsme štěstí. Myška cca. v půl roce vzala dudlík na milost, paleček používala pouze ve chvílích, které pro ní byly náročné, později už vůbec. Do roka měla dudlík v pusince často, následovalo období kdy byla téměř bez dudlíku. No, a teď je opět na dudlíkové vlně - dudlíku říká gigi. A chce ho na spaní, do auta, při dlouhém čekání, když si na něj vzpomene tak se v ní gigistka také ozve. Hodně jsme s mužem řešili, zda jí ho "dopřát" nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli, že za určitých podmínek ano např. ven ho nenosí (před odchodem ukládá gigi do postýlky), dává ho odpočinout, když si hraje tak ho také nemá. Nemáme z toho radost, ale jak jsme zjišťovali mezi přáteli, kteří mají stejně staré děti - je to prostě fáze, která zase opadne. A další věc - máme obavu, aby Myška znovu neobjevila paleček. S dudlíkem totiž do školy nikdo nešel, s palcem v puse ano.
Rádi bychom dospěli do fáze, kdy Myška sama dudlík odloží. A věřím, že k tomu časem dojde. Jen si nejsem jistá, zda do té doby dokážu být stále jemně asertivní vůči starším dámám, které mě nebo manželovu maminku neváhají upozornit, že Myška je na dudlík už velká (nemá ještě dva roky), už by ho mít neměla, ideálně ponoukají Myšku ať jim dudlík odevzdá (příhoda z MHD či dvouhodinového čekání u doktora). Vrr. Tak nějak mám pocit, že dítě je věc veřejná a každý má právo se k němu, jeho výchově, potřebám a přístupu rodičů vyjádřit. Štve mě to, protože nic není černobílé, člověk nikdy neví, co se za danou situací skrývá, ale především mě fascinuje jejich drzost, se kterou se neváhají se svojí troškou přidat do mlýna. Tenhle příspěvek píšu na blog i proto, abych si na něj jednou (až budu mít potřebu udílet rady) vzpomněla a nevyžádané rady si nechala pro sebe :-)
Jak jste řešili dudlíkové období vy? A máte nějaký tip, jak ho ukončit?
Mějte se hezky a v následujících dnech nezmrzněte!