neděle 8. ledna 2017

Tašky


Foceno pokaždé těsně před zabalením. V jednom případě jsem neměla ani žehličku (což je na fotce vidět). Radost z ušití však byla veliká. 

Letošní advent byl pro mě trochu hektický - naplánovala jsem si více věcí, než jsem mohla stihnout. A několikrát si vzpomněla na slova jedné kamarádky, která říká, že : "Nelze stihnout, vše co bychom chtěli". Doufám, že si to budu pamatovat nejen pro příští advent. 

Navzdory výše uvedenému se mi přece jen podařilo několikrát si sednout ke stroji. V mém seznamu vánočních dárků figurovaly také tašky - úplně obyčejné nákupky pro několik kamarádek a  minimálně jedna pro mě. Nakonec se mi podařilo ušít tři (přičemž dvě byly ze stejné látky a pouze jednu z nich mám nafocenou). Další dvě mám nastříhané a těším se, že je brzy ušiji. 

Tašku jsem šila naposledy vloni v březnu, takže před docela dlouhou dobou. A víte, co mě překvapilo? Že jsem nemusela nic dvakrát moc promýšlet, dokonce ani to, jak se šije skrytý francouzský šev, který jsem se rozhodla použít. Prostě to najednou naskočilo, jako kdybych poslední tašku ušila předevčírem. Moc fajn pocit! A taky potvrzení, že ty stovky hodin, které jsem v minulosti strávila u stroje, se  prostě někde objevit musí :-) Třeba zažiji někdy (v hodně daleké budoucnosti) podobný pocit za volantem :o)

Vychytávky pro příště: před šitím horního okraje zažehlit cca. 0,5 látky, hlouběji vpustit popruhy

Čas zpracování: každá cca. 1,5 hodiny

Použitý materiál: bavlněná látka, nitě, 

Rozměry: 46 x 39 cm, délka popruhů 66 cm (popruhy jsou skládané, jejich původní šíře je 12 cm)

sobota 31. prosince 2016

PF 2017



Pomalu končí rok 2016 a ten další nám klepe na dveře. Většina lidí uvažuje, jaký ten rok pro ně byl, co přinesl, odnesl... S velkým vděkem mohu říci, že byl víc než dobrý. Řekla bych takový - stabilizační :-) Po veliké životní změně, která s příchodem Myšky nastala na podzim loňského roku, přišly dny, týdny a měsíce usazování se v nových rolích. Některé chvíle byly náročné, mnohé radostné (a těch bylo víc!), Jsme o rok dál a já děkuji Bohu za moje dva nejdražší lidičky, za rodinu a přátele. A také za zdraví, které vůbec není samozřejmostí. 

Ze srdce vám přeji, aby ten příští rok byl pro Vás rokem dobrým, aby byl bohatý na radost, lásku, nechybělo v něm  pevné zdraví a splněná přání!

Křížulka ♥

pondělí 12. prosince 2016

Nákupní sáčky


Před rokem jsem  v prvním příspěvku o Myšce psala, že se téměř vůbec nedostanu k šití. Jedna z čtenářek mě tehdy ujistila, že se k šití vrátím jen co se to "utřepe". A měla pravdu :-) Mám pocit, že ten čas přišel. K šití se teď dostávám po malých chvilkách, ale i ty se počítají! A že zatím jedu na sáčkové vlně, tak to to vůbec nevadí :-)

Už delší dobu mě štvalo, kolik igelitových pytlíků přinesu z jednoho nákupu, zejména když nakupuji ovoce a zeleninu. A to podotýkám, že i tak jsem se snažila cenovky lepit na nezabalené banány, papriky apod. Začala jsem přemýšlet, jak počet igeliťáku snížit a napadlo mě ušít si nákupní sáčky. Ještě jsem váhala nad materiálem, ze kterých bych je šila. Než jsem došla k nějakému konkrétnímu závěru nakopl mě příspěvek od Evulekotule a jako taková třešnička byly posty od  Zuzky z Bagme.

A protože jsem měla doma zbytek záclonoviny z Ikey a zároveň dostala starou záclonu od naší rodinné přítelkyně, pustila jsem se do díla. Sáčky se šily celkem hezky. Všechny jsou na stahování, jen způsob průvleku se liší.

U těchto sáčků jsem pod horní okraj udělala dvě dírky, které jsem ručně obšila podkovičkovým stehem. A teprve poté jsem vytvářela tunýlek. 


U některých sáčků jsem tkaloun našila přes šev nebo všila do švu. Sice člověk k jejich stažení potřebuje obě ruce, funkci ale plní a to je hlavní :-)

Poprvé jsem do nich kupovala ovoce a zeleninu u naší paní zelinářky, která dojíždí k nám na sídliště. Ona ani její muž okem nemrkli a v pohodě netradiční zabalení zeleniny a ovoce akceptovali. O to více jsem byla zvědavá na reakci prodavačů v naší Bille, kam chodím nakupovat. Při prvním nákupu jsem byla docela napnutá, ale pan prodavač byl v pohodě, pouze uvedl, že ani nevěděl, že taková "vrecka majú". A i při dalších nákupech nenastal problém.

Kromě snížení počtů igelitových sáčků shledávám jako další výhodu fakt, že mohu zeleninu i ovoce bez obav uložit do ledničky přímo v "nákupních" záclonových sáčcích. Vím, že krásně dýchají a zelenina ani ovoce neplesniví. Tím nechci říct, že igelitové sáčky z naší domácnosti zmizely - to ne. Rozhodně jsou chvíle, kdy je používám a jsem za ně vděčná (naposledy při mé čtvrteční večerní cestě domů MHD s rozjíždějící se střevní virózou), jen se snažím jejich počet udržet v přiměřené míře.

sobota 3. prosince 2016

Adventně

Letošní adventní věnec. Tentokrát ze smrkových větviček (vloni borové). Smrk byl lepší volba. Mám z něj radost!

Advent u nás letos začal ve znamení nemocí. Tím se také zpozdila výroba adventního kalendáře (to aby jeden začal už v létě :o) a de facto i psaní tohoto příspěvku. Letošní advent i Vánoce budou druhé, které prožijeme ve třech! Oproti loňskému miminku máme doma velkou slečnu. O to víc se těším, že ty letošní Vánoce budou zas o trošku více intezívnější (i když nejintenzivnější bude naše snaha, aby dítě i stromek přežili bez úhony :-)

Už od podzimu jsem přemýšlela, jak pojmu výrobu adventního kalendáře. Říkala jsem si, že bych ho chtěla ušít tak, aby mohl sloužit i do budoucna. Zároveň jsem si vnitřně přikázala, že musí být vyroben z látek, které mám ve své syslírně. Původní idea se podobala kapsáři, který by měl na každé kapsičce našitou číslovku. Leč tato idea se díky nemocem a časové tísni jaksi rozplynula. Nakonec jsem se rozhodla pro pytlíčkový systém, který jsem chtěla "někam" zavěsit. Muž nakonec přišel s nápadem koupit síť a na ní pytlíčky rozvěsit. Nápad se mi líbil a to, že kalendář lehce sbalím a síť použijeme do Myščina pokojíčku na vystavování výkresů, tak to už je takový bonus navíc. A jak to naše společné úsilí dopadlo, můžete posoudit sami.

Přeji vám pokojný advent a radost z každého dne!

Velkým tématem byla náplň jednotlivých pytlíčků. Sladkosti u nás totiž moc nevedeme. Myslím, že pravidelná dávka sladkého by Myšku pěkně rozdivočela :-) Když jsem brouzdala při hledání inspirace na internetu, objevila jsem tento leporelový adventní kalendář a bylo jasno :-)

Nasáčkováno! Jednotlivé pytlíčky jsem šila z látky s vánočním motivem, kterou jsem před lety koupila u Mráze - s tím, že se třeba někdy bude hodit. Její čas přišel. Pytlíčky jsou pro letošní rok relativně velké, počítám však s tím, že v dalších letech bude jejich náplň mít větší rozměry. 

Náš síťový adventní kalendář. Myšce se evidentně líbí. Úplně se rozzářila, když ho uviděla poprvé. Síť máme zavěšenou v hale pod knihovnou - poměrně vysoko, aby na něj Myška nedosáhla, i když si přitáhne židli.

Detail sáčku. Horní okraj jsem začistila entlovacími nůžkami, stejně tak konce stužky. Číslovky jsou psané na zubatých kolečkách z plsti

Obsah prvního pytlíčku. Pro Myšku knížečka. Kalendář jsme pojali rodinně, takže v každém pytlíčku budeme mít vzkaz nebo úkol či hádanku i my  dospěláci. Chceme si totiž udělat vzájemně radost :-)

středa 9. listopadu 2016

Přineseniny


Tak přesně tolik času uběhlo od doby, kdy k nám Myška přišla. Pro ty kdo neznáte - úžasná leporela od Rotraut Susanne Bernerové. Myška je miluje a my také :-)
Říká se, že s dětmi běží čas rychleji než před nimi. Musím říct, že něco na tom je :-) Ani jsme se nenadáli a už máme za sebou Myščiny první přineseniny. Ještě dříve než k nám Myška přišla, jsme se s mužem rozhodli, že  je chceme kromě narozenin a svátku také slavit. 

Trochu jsme řešili, jak je pojmout. Chtěli jsme, aby měly trochu jiný průběh než narozeniny. A zároveň aby se neztratil ten punc výjimečnosti. Nakonec jsme se shodli, že na rozdíl od narozenin a svátku budeme přineseniny slavit jen v našem nejužším kruhu tj. jen my tři. Také jsme se řekli, že bychom rádi, aby přineseniny znamenali dělání společné činnosti, která bude pro nás radostí a zážitkem. To o jaký typ zážitku půjde, bude hodně odvislé od toho, co bude Myšku zajímat a bavit. Tiše doufám, že to nebude touha lézt po skalách či návštěva lanového centra. Myška totiž už teď výšky miluje, muži nevadí a já šílím :o)

Stěžejním posláním přinesenin má být připomenutí si dne, kdy jsme se stali všichni tři rodina. Většina adopčat a jejich rodin je slaví. A je to pro ně hezký čas - soudě i podle reakce synka našich přátel. Když se dozvěděl, že máme Myšku tak první jeho slova prý byla: Jéé, to je prima. To bude slavit přineseniny. 

A jak probíhaly ty letošní první přineseniny? Vzhledem k Myščině věku a zálibám (top činnost je partyzánské zkoumání záchodové mísy a kdyby k němu měla přístup tak i obsahu odpadkového koše), jsme se rozhodli jí výjimečně dát dárek (čtvrté leporelo od R.S.Bernerové) a také jsme jí chtěli oba vyprávět, jak jsme si ji před rokem přinesli. Posluchačku zaujal dárek, ale v průběhu našeho vyprávění nám zdrhla :-) 

Závěrem musím říct, že mě fascinuje, jak se z té malinké Myšky klube slečna, která ví, co chce a umí to dát najevo. Nudit se společně rozhodně nebudeme!

středa 26. října 2016

Baletka


Máme doma baletku. Myška se již na jaře rozhodla, že baletní postoj tj. na špičkách je to pravé ořechové. Nejprve jsem to neřešili. Vždyť spousta dětí se staví na špičky, a přesto začnou chodit zcela normálně. 

Týdny a měsíce utíkaly, ale Myšku baletí postoj neopouštěl. Naopak, jinak než na špičkách jsme ji stát neviděli (podotýkám, že se stavěla o nábytek, rozhodně ne v prostoru). Když už Myška sfoukla svíčku na prvním narozeninovém dortu, tak nám došla trpělivost a navzdory doporučení naší dětské lékařky (ještě není potřeba to řešit), jsem využila kontaktu od kamarádky a navštívila s Myškou fyzioterapeutku. Ta shledala, že je Myška motoricky velmi zdatná, pohybově vyvážená :-) až na to stání. Bylo mi vysvětleno, že opravdu hodně dětí si stoupá na špičky, ale zároveň jsou schopny se alespoň na chvíli postavit na celou nožku (říká se tomu emoční stoupání). To Myška nebyla. Současně však paní fyzioterapeutka nenašla žádnou zjevnou příčinu, proč Myška baletí. Prostě špatný návyk, který už byl v té době dost upevněn. 

A tak přišlo na řadu cvičení Vojtovky. Smekám před všemi rodiči, kteří cvičí s dětmi dlouhodobě a poctivě. Nám to dalo dost zabrat, byť to měly být 4x denně 2 minuty. Na rovinu - čekala jsem, kdy na nás někdo z baráku pošle sociálku, která k nám už po osvojení přestala chodit (Myška při cvičení křičela opravdu vydatně). No, sociálka se nedostavila, zato první úspěchy ano :-) Myška si začala stoupat alespoň chviličku nejprve na celou pravou a pak levou nožku. A opět Vojtovka. Myška se postavila na obě nohy! 

A pak změna - "jdeme na to přes hlavu", prohlásila paní fyzioterapeutka. A tak jsme začali pracovat na upevnění Myščiny rovnováhy na nožičkách. 

Na happyend této ministory si ještě chvíli počkáme. Zatím je Myška v té fázi, že je schopna stát na obou nožkách, umí už popojít podél nábytku pár krůčku s celým došlápnutím. Tento týden se postavila poprvé sama v prostoru bez opory a dneska udělala dva krůčky podél gauče, přičemž se držela jen jednou rukou. 

Teď už věříme, že opravdu začne chodit "normálně". Vím, že se dá naučit chůze na špičkách, a že to je celoživotní boj. A tak jsme vlastně rádi, že Myška ještě nechodí, a že má pořád šanci, že bude ťapat po celých nožkách. 

Oproti jiným vadám, postižením, které dítě může mít, je tohle prkotina. O to víc si uvědomuji statečnost a sílu rodičů, kteří mají dítě s handicapem, které nějak vybočuje. A oni trpělivě čekají, až přijde ten správný čas pro danou dovednost, navzdory dotazům okolí, kdy že už to bude.


Edit: Myška udělala 14. listopadu 2016 první krůčky! Do týdne již chodila poměrně jistě (neměla žádné období pádů) a dneska je z ní zdatná ťapistka, která hezky došlapuje na celou nožičku :o)

středa 12. října 2016

Náhradní desatero



Poprvé jsme se s ním setkali v knize Osvojení a pěstounská péče od Matějčka a kolektivu, kterou jsme si pročítali před třemi lety na dovolené. Tehdy nás čekal přípravný kurs budoucích žadatelů o adopci (zkráceně přípravka).  Podruhé se mi dostalo do rukou právě na přípravce. Vrátila jsem se k němu v době, kdy už jsme měli Myšku a jeho obsah byl najednou více jasný a srozumitelnější. 

A proč se o něm zmiňuji. Je pro mě totiž povzbuzením. Do procesu adopce jsme šli s pevným rozhodnutím pro tento krok a zároveň s vírou, že to bude dobré. Je to vlastně podobné jako s manželstvím - bez rozhodnutí a víry v toho druhého to podle mě jde jen velmi těžko. A i když věřím, že se nám podaří dát Myšce láskyplný domov a vychovat z ní slušného člověka, nebudu tvrdit, že nejsou chvíle, kdy máme respekt z budoucí puberty, z toho jak Myška dokáže zpracovat svůj příchod k nám apod.  A právě v těchto chvílích mi  pomáhá tohle náhradní desatero pana Zdeňka Matějčka, zasloužilého psychologa, jehož práce a a odkazu si nesmírně vážím. 

1. Za prvé a znovu: nebojme se přijmout své "náhradní" rodičovství za své! - To jak je to důležité, jsem si uvědomila nad knihou Rosy Mitnik "To je moje". Když jsem si ji prohlížela, tak mi opravdu natvrdo došlo, že nám kus společného začátku chybí, a že naše rodičovství tím bude trochu "jiné", ale rozhodně ne méněcenné, a že jsem za něj vděčná!

2. Nebojme se o lásku dítěte! Vzájemný vztah se vytváří tím, jak spolu dennodenně žijeme.

3. Nebojme se pracovat na sobě samých! Svému dítěti můžeme porozumět jen do té míry, do níž jsme porozuměli sobě samým. A porozumění je prvním předpokladem účinné péče a pomoci, kterou naše dítě potřebuje. Nebojme se učit po celý život - a to i od našich dětí.

4. Zatajená pravda je v mezilidských vztazích nebezpečná. Nový svazek nemůže pojistit  sebelepší zákon (natož pojišťovna), nýbrž pravda! - To je myslím alfou a omegou všech vztahů.

5. Dítě má o sobě vědět víc, než vědí ostatní. Nemělo by být zaskočeno nečekaným sdělením důležitých informací o svém původu a historii. - A tady musím říct, že někdy - hlavně zpočátku je těžké nesdílet informace, které člověk o dítěti dostal. Nicméně některé poznatky z Myščiny minulosti známe opravdu jen my s mužem (a zasvěcení profesionálové) a víme, že je chceme říct až Myšce. A upřímně - čím déle Myšku máme tím menší potřebu mám o jejím příchodu nebo minulosti mluvit. Ne proto, že bych chtěla něco zatajit, jen to pro mě už není tak důležité jako na začátku. 

6. Nestačí sdělovat, je třeba sdílet! Nečekejme, až se dítě začne samo vyptávat, ale začněme, při vhodné příležitosti vyprávět sami. K tomu můžu říct, že dodat, že nečekáme :o), vyprávíme, vzpomínáme, slavíme.

7. Dítě sice není z nás, není "z naší krve, ale je naše"! Bezpodmínečné přijetí dítěte je nezbytnou podmínkou dobrého rodičovství.  - Je naše, čím déle je u nás, tím víc to cítíme!

8. S horším počítejme (ostatně to je dobré v celém našem životě), tím lepším se dejme překvapit. Výchova a rodičovská péče nejsou všemocné - nemějme přepjatá očekávání a nadměrné, dítěti nepřiměřené požadavky! - Čekali jsme, že děťátko, které k nám přijde bude mít nějaké deficity způsobené životním startem. U Myšky se zatím nic neprojevuje, tak snad...uvidíme...

9.  O vlastních, biologických rodičích říkejme dítěti jen to dobré! Vždy je možné ukázat jejich nemoc či nemohoucnost, nedostatek podpory a pomoci z okolí, nešťastnou shodu okolností. Nesuďme a neodsuzujme. - Máme to na paměti a Bohu díky máme co pozitivního říct.

10. Neizolujme dítě v kruhu nejužší rodiny! Otevřené rodinné společenství je tou nejlepší školou života a mezilidských vztahů. A modely, které dítěti v tomto ohledu nabídneme, je budou provázet po celý jeho život. - Tak izolované Myška rozhodně není :o) a i kdybychom se o to snažili, tak nám asi uteče :-) protože je opravdu společenský tvoreček :-)