středa 9. listopadu 2016

Přineseniny


Tak přesně tolik času uběhlo od doby, kdy k nám Myška přišla. Pro ty kdo neznáte - úžasná leporela od Rotraut Susanne Bernerové. Myška je miluje a my také :-)
Říká se, že s dětmi běží čas rychleji než před nimi. Musím říct, že něco na tom je :-) Ani jsme se nenadáli a už máme za sebou Myščiny první přineseniny. Ještě dříve než k nám Myška přišla, jsme se s mužem rozhodli, že  je chceme kromě narozenin a svátku také slavit. 

Trochu jsme řešili, jak je pojmout. Chtěli jsme, aby měly trochu jiný průběh než narozeniny. A zároveň aby se neztratil ten punc výjimečnosti. Nakonec jsme se shodli, že na rozdíl od narozenin a svátku budeme přineseniny slavit jen v našem nejužším kruhu tj. jen my tři. Také jsme se řekli, že bychom rádi, aby přineseniny znamenali dělání společné činnosti, která bude pro nás radostí a zážitkem. To o jaký typ zážitku půjde, bude hodně odvislé od toho, co bude Myšku zajímat a bavit. Tiše doufám, že to nebude touha lézt po skalách či návštěva lanového centra. Myška totiž už teď výšky miluje, muži nevadí a já šílím :o)

Stěžejním posláním přinesenin má být připomenutí si dne, kdy jsme se stali všichni tři rodina. Většina adopčat a jejich rodin je slaví. A je to pro ně hezký čas - soudě i podle reakce synka našich přátel. Když se dozvěděl, že máme Myšku tak první jeho slova prý byla: Jéé, to je prima. To bude slavit přineseniny. 

A jak probíhaly ty letošní první přineseniny? Vzhledem k Myščině věku a zálibám (top činnost je partyzánské zkoumání záchodové mísy a kdyby k němu měla přístup tak i obsahu odpadkového koše), jsme se rozhodli jí výjimečně dát dárek (čtvrté leporelo od R.S.Bernerové) a také jsme jí chtěli oba vyprávět, jak jsme si ji před rokem přinesli. Posluchačku zaujal dárek, ale v průběhu našeho vyprávění nám zdrhla :-) 

Závěrem musím říct, že mě fascinuje, jak se z té malinké Myšky klube slečna, která ví, co chce a umí to dát najevo. Nudit se společně rozhodně nebudeme!

středa 26. října 2016

Baletka


Máme doma baletku. Myška se již na jaře rozhodla, že baletní postoj tj. na špičkách je to pravé ořechové. Nejprve jsem to neřešili. Vždyť spousta dětí se staví na špičky, a přesto začnou chodit zcela normálně. 

Týdny a měsíce utíkaly, ale Myšku baletí postoj neopouštěl. Naopak, jinak než na špičkách jsme ji stát neviděli (podotýkám, že se stavěla o nábytek, rozhodně ne v prostoru). Když už Myška sfoukla svíčku na prvním narozeninovém dortu, tak nám došla trpělivost a navzdory doporučení naší dětské lékařky (ještě není potřeba to řešit), jsem využila kontaktu od kamarádky a navštívila s Myškou fyzioterapeutku. Ta shledala, že je Myška motoricky velmi zdatná, pohybově vyvážená :-) až na to stání. Bylo mi vysvětleno, že opravdu hodně dětí si stoupá na špičky, ale zároveň jsou schopny se alespoň na chvíli postavit na celou nožku (říká se tomu emoční stoupání). To Myška nebyla. Současně však paní fyzioterapeutka nenašla žádnou zjevnou příčinu, proč Myška baletí. Prostě špatný návyk, který už byl v té době dost upevněn. 

A tak přišlo na řadu cvičení Vojtovky. Smekám před všemi rodiči, kteří cvičí s dětmi dlouhodobě a poctivě. Nám to dalo dost zabrat, byť to měly být 4x denně 2 minuty. Na rovinu - čekala jsem, kdy na nás někdo z baráku pošle sociálku, která k nám už po osvojení přestala chodit (Myška při cvičení křičela opravdu vydatně). No, sociálka se nedostavila, zato první úspěchy ano :-) Myška si začala stoupat alespoň chviličku nejprve na celou pravou a pak levou nožku. A opět Vojtovka. Myška se postavila na obě nohy! 

A pak změna - "jdeme na to přes hlavu", prohlásila paní fyzioterapeutka. A tak jsme začali pracovat na upevnění Myščiny rovnováhy na nožičkách. 

Na happyend této ministory si ještě chvíli počkáme. Zatím je Myška v té fázi, že je schopna stát na obou nožkách, umí už popojít podél nábytku pár krůčku s celým došlápnutím. Tento týden se postavila poprvé sama v prostoru bez opory a dneska udělala dva krůčky podél gauče, přičemž se držela jen jednou rukou. 

Teď už věříme, že opravdu začne chodit "normálně". Vím, že se dá naučit chůze na špičkách, a že to je celoživotní boj. A tak jsme vlastně rádi, že Myška ještě nechodí, a že má pořád šanci, že bude ťapat po celých nožkách. 

Oproti jiným vadám, postižením, které dítě může mít, je tohle prkotina. O to víc si uvědomuji statečnost a sílu rodičů, kteří mají dítě s handicapem, které nějak vybočuje. A oni trpělivě čekají, až přijde ten správný čas pro danou dovednost, navzdory dotazům okolí, kdy že už to bude.


Edit: Myška udělala 14. listopadu 2016 první krůčky! Do týdne již chodila poměrně jistě (neměla žádné období pádů) a dneska je z ní zdatná ťapistka, která hezky došlapuje na celou nožičku :o)

středa 12. října 2016

Náhradní desatero



Poprvé jsme se s ním setkali v knize Osvojení a pěstounská péče od Matějčka a kolektivu, kterou jsme si pročítali před třemi lety na dovolené. Tehdy nás čekal přípravný kurs budoucích žadatelů o adopci (zkráceně přípravka).  Podruhé se mi dostalo do rukou právě na přípravce. Vrátila jsem se k němu v době, kdy už jsme měli Myšku a jeho obsah byl najednou více jasný a srozumitelnější. 

A proč se o něm zmiňuji. Je pro mě totiž povzbuzením. Do procesu adopce jsme šli s pevným rozhodnutím pro tento krok a zároveň s vírou, že to bude dobré. Je to vlastně podobné jako s manželstvím - bez rozhodnutí a víry v toho druhého to podle mě jde jen velmi těžko. A i když věřím, že se nám podaří dát Myšce láskyplný domov a vychovat z ní slušného člověka, nebudu tvrdit, že nejsou chvíle, kdy máme respekt z budoucí puberty, z toho jak Myška dokáže zpracovat svůj příchod k nám apod.  A právě v těchto chvílích mi  pomáhá tohle náhradní desatero pana Zdeňka Matějčka, zasloužilého psychologa, jehož práce a a odkazu si nesmírně vážím. 

1. Za prvé a znovu: nebojme se přijmout své "náhradní" rodičovství za své! - To jak je to důležité, jsem si uvědomila nad knihou Rosy Mitnik "To je moje". Když jsem si ji prohlížela, tak mi opravdu natvrdo došlo, že nám kus společného začátku chybí, a že naše rodičovství tím bude trochu "jiné", ale rozhodně ne méněcenné, a že jsem za něj vděčná!

2. Nebojme se o lásku dítěte! Vzájemný vztah se vytváří tím, jak spolu dennodenně žijeme.

3. Nebojme se pracovat na sobě samých! Svému dítěti můžeme porozumět jen do té míry, do níž jsme porozuměli sobě samým. A porozumění je prvním předpokladem účinné péče a pomoci, kterou naše dítě potřebuje. Nebojme se učit po celý život - a to i od našich dětí.

4. Zatajená pravda je v mezilidských vztazích nebezpečná. Nový svazek nemůže pojistit  sebelepší zákon (natož pojišťovna), nýbrž pravda! - To je myslím alfou a omegou všech vztahů.

5. Dítě má o sobě vědět víc, než vědí ostatní. Nemělo by být zaskočeno nečekaným sdělením důležitých informací o svém původu a historii. - A tady musím říct, že někdy - hlavně zpočátku je těžké nesdílet informace, které člověk o dítěti dostal. Nicméně některé poznatky z Myščiny minulosti známe opravdu jen my s mužem (a zasvěcení profesionálové) a víme, že je chceme říct až Myšce. A upřímně - čím déle Myšku máme tím menší potřebu mám o jejím příchodu nebo minulosti mluvit. Ne proto, že bych chtěla něco zatajit, jen to pro mě už není tak důležité jako na začátku. 

6. Nestačí sdělovat, je třeba sdílet! Nečekejme, až se dítě začne samo vyptávat, ale začněme, při vhodné příležitosti vyprávět sami. K tomu můžu říct, že dodat, že nečekáme :o), vyprávíme, vzpomínáme, slavíme.

7. Dítě sice není z nás, není "z naší krve, ale je naše"! Bezpodmínečné přijetí dítěte je nezbytnou podmínkou dobrého rodičovství.  - Je naše, čím déle je u nás, tím víc to cítíme!

8. S horším počítejme (ostatně to je dobré v celém našem životě), tím lepším se dejme překvapit. Výchova a rodičovská péče nejsou všemocné - nemějme přepjatá očekávání a nadměrné, dítěti nepřiměřené požadavky! - Čekali jsme, že děťátko, které k nám přijde bude mít nějaké deficity způsobené životním startem. U Myšky se zatím nic neprojevuje, tak snad...uvidíme...

9.  O vlastních, biologických rodičích říkejme dítěti jen to dobré! Vždy je možné ukázat jejich nemoc či nemohoucnost, nedostatek podpory a pomoci z okolí, nešťastnou shodu okolností. Nesuďme a neodsuzujme. - Máme to na paměti a Bohu díky máme co pozitivního říct.

10. Neizolujme dítě v kruhu nejužší rodiny! Otevřené rodinné společenství je tou nejlepší školou života a mezilidských vztahů. A modely, které dítěti v tomto ohledu nabídneme, je budou provázet po celý jeho život. - Tak izolované Myška rozhodně není :o) a i kdybychom se o to snažili, tak nám asi uteče :-) protože je opravdu společenský tvoreček :-)

úterý 27. září 2016

Pravý domácí časopis

Více informací najdete na www.pravydomaci.cz


Znáte? Neznáte?

Já ho objevila teprve nedávno u kamarádky - na záchodě :-) A protože razím svoji soukromou teorii, dle které se právě na WC objevují kvalitní literární kousky (beletrií počínaje a časopisem konče), neváhala jsem a nakoukla do obsahu a také si užila chvilku, kdy jsem si v klidu mohla přečíst pár řádek.  Čtu totiž ráda a kdekoliv :-) Vytáhnout knihu i na tři zastávky MHD mi prostě stojí za to. No, a v poslední době si ty čtecí chvilky kradu právě na onom místě - když je muž doma a já s sebou nemám asistentku :o)

Ale zpátky k časopisu. Nejprve mě zaujala obálka - podobnost školního sešitu se prostě nezapře. Zároveň mi přišla neotřelá.  Jako první se mi dostaly do rukou čísla z letošního ledna a března. Tehdy mě zaujal článek o bosonohém chození, jídlu v cyklech či volné menstruaci. Musím říct, že některá témata jsou na mě hodně alternativní, ráda se však o nich něco dozvím a někdy také přemýšlím, zda s nimi můžu nebo resp. chci nějak naložit. Např. vyhodnocení výzvy "Co dobrého jsem udělal pro naši planetu" také trochu přispělo k mému tehdejšímu "odhodlávání se" k látkování.

Mezi témata se kterými se lze v časopise setkat patří např. příroda, bydlení, zahrada, vaření, alternativní léčba, rodina, ekologie... atd.

A proč o něm píši? Ne, nechci dělat reklamu. Spíš chci sdílet radost, že existuje časopis, který si ráda přečtu na záchodě :o)

neděle 18. září 2016

EXPEDICE APALUCHA 2016



obráceně! Aneb šest maminek vyrazilo se svými devíti ratolestmi na společný prodloužený víkend. Tatínkové (spokojeně) zůstali doma :o) Nová tradice založena!!!

Před osmnácti lety jsme se poznaly na internátu střední školy. Navzdory tomu, že jsme každá jiná, jsme zůstaly kamarádkami dodnes! Po maturitě jsme se rozešly, přesto nás pojí Telč, společné vzpomínky a hlavně společné přátelství, které přetrvává dodnes.

Letos poprvé jsme všechny maminkami. A tak jsme se rozhodly, že do našich setkání zapojíme i další generaci. A ta se nedala zahanbit :-) Šest pižďuchů ve věku 5 měsíců až 6 let si káplo do noty a prodloužený víkend si řádně užili. A my také :-)

Děcka se vyřádily na zahradě, při hře na šipkovanou, na hřišti, na zakázaných schodech (ty magicky přitahovaly především Myšku). A my ženské, jsme si zas řádně popovídaly.

Kromě spousty zážitků jsme si s Myškou odvezly medaily (Myščinu první!) a stylové naušnice (Brabíku, díky!). A taky poznání, že navzdory běžícímu času, jsme v jádru pořád ty holky, které potajmu po večerce na intru poslouchaly Červené uši" :-)

pondělí 5. září 2016

Domácí kečup

Foto z výrobního procesu

Před několika lety jsme na dovolené v jedné malé prodejničce koupili kečup. Barevně vypadal trochu podezřele, nicméně jiný na výběr nebyl a zřejmě jsme kečup na nějaké jídlo potřebovali - to už si  nepamatuji. Co si však naopak pamatuji velmi přesně, bylo moje naštvání, když jsem si přečetla jeho složení (samozřejmě až v apartmánu), které připomínalo gumové holínky. A právě tehdy jsem došla k závěru, že si kečup začnu vyrábět doma. Vždyť to určitě není žádná věda :-)

No, není! Jen najít ten správný recept mi chvíli trvalo. Ale kdo hledá, obyčejně najde :o) A tak už si čtyři roky vařím domácí kečup, na který nedáme s mužem dopustit. Recept jsem si upravila dle  našich potřeb a pro inspiraci ho dávám na blog.


Domácí kečup

Potřebujeme: 3 kg rajčat, 4 větší cibule, 4 větší jablka, 3 stroužky česneku, 2 lžíce soli, 15 dkg cukru, 1 dcl octa, 1/2 lžičky pepře, 1/2 lžičky kari, skořice, sladké papriky, pálivé papriky, 5-6 hřebíčků, 1 a půl lžíce nového koření,

Postup: Rajčata nakrájíme na poloviny, cibule na čtvrtky, jablka oloupeme a zbavíme jádřinců (tím vzniknou čtvrtky). Vše dáme do velkého hrnce a necháme hodinu a půl vařit s pokličkou a poté stejný čas bez pokličky. Během varu občas promícháme. 

Po uvaření lze rozmixovat (vynechávám) a poté propasírovat přes síto (k této činnosti je skvělý dřevěný pasírák). Naplníme lahve a zavaříme (15 minut na 85 stupňů). 


Je opravdu famózní! A hlavně víte, co v něm je :o)

sobota 27. srpna 2016

Jméno

Oblíbená myška naší Myšky. Dárek k jejímu osvojení :-) Česká hračka více viz na www.hugochodibos.cz

Od první chvíle, kdy jsme o Myšce začali říkat našemu okolí, následovala jedna z častých otázek: "A to jméno už měla nebo jste ho změnili?" Až nás překvapilo, jak moc tato informace lidi, počínaje tříletou neteří  a konče sousedkou od naproti, zajímá. Naše odpověď byla jasná - jméno jsme ponechali. Už jenom ta představa, že u doktorky vysvětlujeme, proč se miminko jmenuje X a já ho oslovuji Y nás děsila. A upřímně řečeno, ta dvoukolejenost by byla opravdu hodně náročná. Stačilo objasňovat příjmení. A stejně nás dodnes naše dětská sestřička zve do ordinace pod původním Myščiným příjmením. I když naděje umírá poslední a třeba se do Myščiných devatenácti dočkáme změny :o)

Když konečně došlo k tomu, že jsem jela z matriky, kde jsem odevzdala její původní rodný list, a v batohu měla uložený ten nový, zažívala jsem zvláštní směs pocitů. Jedním z nich byla rozhodně radost, že už je konečně ta poslední tečka celého adopčního procesu za námi. Zároveň mi ale bylo trochu zvláštně z toho, že Myška má najednou úplně novou identitu, alespoň co se systému týče. Prostě už pod svými původními nacionály nikde nefiguruje. Vzdáleně mi to připomnělo situaci po svatbě, kdy jsem najednou také měla nové příjmení, k tomu jsem si změnila trvalý pobyt. Pak mi ale došlo, že tohle je ještě něco jiného. Já své rodné příjemní píšu do řady formulářů, Myška ho nikde uvádět nebude. Chvíli, ale opravdu jenom chvilku, mi bylo trochu smutno, že najednou nemá žádné hmatatelné pojítko se životem před námi, Poté jsem si ale uvědomila, že jí zůstalo její původní křestní jméno:-) A musím říct, že když mi toto docvaklo, tak se mi vlastně vnitřně trochu ulevilo. Vím, možná to zní zvláštně, ale prostě to tak je. A s mužem jsme se shodli, že jsme rádi, že jsme jí jméno ponechali.

Zjevně to ale nebývá pravidlem. Od samého začátku se nás téměř všichni zúčastnění profesionálové ptali, zda jí jméno ponecháme či ne. Konečně, tomuto tématu jsme se věnovali i na přípravce, ze které vyplynulo, že obecné doporučení je takové, že je vhodné, pokud to jenom trochu jde, dítěti jméno ponechat.

My jsme to takto nastaveno měli. Říkali jsme si, že jméno děťátku ponecháme, vyjma situace, kdy by si přineslo opravdu exotické či extravagantní jméno typu Esmeralda apod.(situaci, že by jméno nemělo přiděleno jsme moc neřešili). Tehdy bychom hledali jinou podobnou variantu.

Vím, že identitu netvoří jenom jméno. To rozhodně ne. Přesto si myslím, že pro dítě a později pro dospělého je důležité. Tvoří jeho součást od narození. O to víc jsem ráda, že Myška je Myška od samého začátku :o)